Vliv bludných proudů na řešení hydroizolací spodní stavby

V tomto článku se zaměříme pozornost na význam sekundárních izolací spodních staveb – hydroizolací ve vztahu k návrhu ochranných opatření staveb proti účinkům bludných proudů. Diskutována je funkčnost systému, jeho alternativy a rizika při poškození sekundárních izolací.

Úvod

Návrh ochranných opatření proti účinkům bludných proudů je kombinace řešení na různých úrovních stavebního řešení stavby i řešení inženýrských sítí. V současné době jsou postupy a principy řešení upraveny ČSN EN 50 162, v jejíž národním dodatku je mj. odkaz na již zavedené technické podmínky TP 124 Základní ochranná opatření pro omezení vlivu bludných proudů na mostní objekty a ostatní betonové konstrukce pozemních komunikací (MD ČR, 2000).

Z technických podmínek vyplývá, že základní ochranná opatření proti účinkům bludných proudů sestávají z ochrany primární, ochrany sekundární a konstrukčních opatření. Ochranou primární se rozumí volba kvality betonu a krycích vrstev, konstrukčními opatřeními se rozumí úpravy navržené v samotné konstrukci – např. provaření výztuže, vývody z výztuže, úpravy na inženýrských sítích, apod. O sekundární ochraně jsou v metodickém pokynu doposud zmíněny jen dva stručné odstavce. Věnujme se tedy této problematice podrobněji.

Sekundární ochrana – definice

Ve směrnici MDS ČR pro danou problematiku z roku 1986, předchůdkyni současných technických podmínek TP 124 se sekundární ochranou jednoznačně rozuměly různé fólie, které měly chránit povrch betonu a zároveň se pro ně z titulu požadavků na ochranu před účinky bludných proudů předepisoval blíže nespecifikovaný elektrický izolační odpor. Protože celá sedmdesátá a osmdesátá léta bylo z praxe patrné, že se jedná o systém s velmi pochybnou kvalitou, kdy prakticky všechny pokusy skončily na proražení izolace, nebylo této kapitole věnováno příliš mnoho prostoru. V TP 124 se již objevuje určité širší pojetí předmětu sekundárních izolací – zahrnují se do této kapitoly nejen fólie, ale již se objevují termíny impregnace, nátěry, nástřiky a izolační pásy.

Na konci devadesátých bylo totiž nutno přiznat, že řešení sekundárních izolací výrazně pokročilo vpřed a nejedná se již jen o pochybné „slepence igelitů“ nebo „papírových lepenek.“ Praxe na přelomu století přeci jen prokázala, že s řadou materiálů, které se pro sekundární ochranu používají, již lze počítat jako se skutečnými plnohodnotnými ochrannými opatřeními, které významným způsobem mohou přispívat k eliminaci vlivu bludných proudů na chráněné stavby. Zde je také nutno uvést, že k tomuto poznání přispělo do určité míry módní zavedení ochrany pozemních staveb – domů před účinky bludných proudů, když na mostních stavbách se s tolika možnými kombinacemi – materiálovou nabídkou různých výrobců – nesetkáváme.

Doposud byla a je sekundární ochrana chápána jako celoplošná izolace spodní stavby, resp. kompaktní izolace těch částí stavby, které se nacházejí pod úrovní terénu. Je nutno přiznat, že toto zásadní kritérium může ve speciálních případech vzít za své ve dvou případech. Jednak se může jednat o zcela ojedinělé uspořádání stavby – např. komplikovaná řešení několika staveb v blízkosti stavby metra, kombinace speciálního založení (např. milánské stěny) a sekundární ochrana zbývajících částí staveb nebo, v častějším případě problematika kombinace ochrany železobetonové vany a vetknutých pilot. Optimální řešení návrhu ochranných opatření pak vyžaduje značné znalosti nejen z profese korozního technika samotné, ale i z profese stavebního inženýrství.

Samostatnou kapitolou je pak problematika poškozování kompaktnosti sekundárních izolací liniovými řady a kabelovými vedeními a důsledky vad v sekundární izolaci. Tu je nutno řešit vždy se specialistou zabývajícím se návrhem sekundárních izolací.

Měrný elektrický izolační odpor, měřitelnost systému

Před dalším popisem je nutno poznamenat, že sekundární ochranou budeme rozumět takovou izolaci – přesněji s výhradou shora uvedených výjimek – celoplošnou sekundární izolaci, která bude splňovat podmínku dostatečně vysokého elektrického izolačního odporu. TP 124, čl. čl. 5.3.4 stanoví hodnotu měrného elektrického odporu pro oddělení dvou vrstev 1.10⁶ Ωm. Tuto hodnotu lze akceptovat jako nejmenší přípustnou, když v současné době je dosahována a lze i říci standardizována hodnota 1.10¹⁰ Ωm až 1.10¹² Ωm, když velikost odporu je v současnosti spíše omezena možnostmi měřicích přístrojů než kvalitou materiálů.

Hodnota výsledného elektrického odporu je dána elementárním vztahem:

Zde je vhodné si povšimnout, že máme- li dům o ploše např. 50×20 m se základovou vanou o výšce 10 m (tři podzemní podlaží) a materiál sekundární izolace tloušťky 2mm s výborným měrným elektrickým odporem 1.10⁶Ωm vypočteme výsledný elektrický izolační odpor celé plochy:

Tato hodnota není nijak vysoká a dosáhneme ji ještě jen za suchých a „čistých“ podmínek. Připomeňme si, v rámci TP 124 je stanovena obecná podmínka pro elektrický izolační odpor jednoho každého elektricky izolačního prvku ve výši 5000 Ω.

Příklad je zde uveden proto, aby byla čtenáři přiblížena relevantnost požadavku na zdánlivě vysoké elektrické odpory těchto materiálů.

V této souvislosti je také vhodné zmínit dostupné kontrolní mechanismy. Především zásadou použití jakéhokoliv z dále popisovaného materiálu je, vybavit materiál protokolem o měření elektrického izolačního odporu. Praxe osvědčila vhodnost prvních kontrolních měření a analýzu použití řešit ve spolupráci se specializovaným pracovištěm.

(Specializované pracoviště je definováno v technických podmínkách TP 124. Na základě Metodického pokynu Systému jakosti v oboru pozemních komunikací čj.20840/01-120 v platném znění vydaného MD ČR se jedná o pracoviště vybavené způsobilostí k této činnosti odpovídajícím certifikátem, mimo působnost pozemních komunikací není způsobilost pracoviště definována.)

Po dokončení zkušebních měření a již znalosti vhodnosti použití materiálu je teprve vhodné doplnit materiál certifikací parametru elektrického izolačního odporu akreditovanou zkušebnou.

Měření kvality elektrických izolací v praxi je vždy komplikované, neboť se jedná zpravidla o značné plochy uloženého materiálu mezi zeminou a železobetonovou konstrukcí. Při přeměření  lze postupovat dvěma způsoby. První způsob vychází z principů aplikace sekundárních ochran na liniové systémy a využívá měření tzv. jiskrovou zkouškou. Postup měření je upraven normou.
V zásadě se jedná o mapování celé plochy izolace vysokým napětím s tím, že v místě vady je zaznamenán výrazný pokles elektrického odporu. Z popisu je patrné, že tato metoda je vhodná jen jako dílčí, jejíž úkolem je ověření stavu izolace před další betonáží. Vlastní zkouška, které je poměrně časově náročná tak ještě neznamená, že izolace bude plně funkční i po dalších krocích výstavby.

Přesto se jedná o významnou zkoušku a například při aplikacích izolačních vrstev na nosných konstrukcích jednu z nejspolehlivějších. Podobná metoda s obměnou tvaru zkušebních elektrod se aplikuje i při zkušebních měřeních v laboratořích.

Měření po dokončení stavby, tj. v době kdy sekundární izolace je již uložena pod stavbou je značně obtížné nikoli co do postupu, ale co interpretace. Při podobných měřeních je již značné riziko, že stavba „vložená“ do izolace je již nějakým jiným způsobem spojena s okolní zemí přímo – uzemnění stavby, nevhodně vedená liniová zařízení, stavební ruch apod. Specializované pracoviště musí velmi pečlivě postupovat při stanovení metodiky a postupu měření a výsledky vyžadují často opakované měření a opakované vyhodnocování. Zkušenosti z praxe ukazují, že u velkých plošných staveb je efekt sekundárních izolací jen velmi obtížně měřitelný a výsledky měření zemního odporu stavby s izolací a bez izolace se liší jen velmi málo nebo vůbec.

Pokud se kdy projektant mostní stavby přiklonil k realizaci sekundární ochrany patek (nikoli pilot) mostní stavby, jak je již zmíněno, má velkou pravděpodobnost neúspěchu. Z doposud kontrolovaných staveb se podobné řešení osvědčilo jen jednou, a to na stavbě mostu přes tratě ČD v Plzni, kde byly naměřeny hodnoty cca 16 Ω na patku, zatímco hodnoty zemních odporů podobných útvarů bez izolace na této stavbě dosahovaly hodnot cca do 5 Ω.

První pokusy – „IPA“, PVC fólie

Jak již bylo shora naznačeno, již v sedmdesátých letech probíhaly v ČR pokusy s ochranou před účinky bludných proudů využíváním různých fóliových izolací. Pro projekt přemostění v Praze – Suchdol, a později ještě několikrát na jiných stavbách, byly učiněny pokusy instalovat piloty do fólií. V té době se nejednalo o žádné speciální materiály typu Sarnafil, apod. a všechny podobné pokusy zkončily neúspěchem.

Podobně byly odkázány k nezdaru všechny pokusy s lepenkami, které se pro zvýšení pevnosti ještě propichovaly přibíjením pomocí hřebíků. Od osmdesátých se již objevují různé pokusy s kvalitnějšími fóliemi – kategorie Fatrafol, prakticky vždy však taková celoplošná izolace končila s poškozením před nebo při betonáži. Čím kvalitnější taková izolace byla, tím k horším následkům pak docházelo – mezi fólií a betonem se drží trvale vlhko, dochází ke snižování měrného odporu povrchu betonu a pokud se vyskytuje dostatečně nevhodná kombinace agresivních látek v součinnosti vlivem bludných proudů, dochází k urychlení a podpoře snadno nastartovatelných korozních procesů. Obecně lze, pravděpodobně nejen z hlediska ochrany před účinky bludných proudů, konstatovat: Než instalovat izolace poškozené, lepší neinstalovat žádné.

Mnohem úspěšnější systém aplikace byl zaveden při výstavbě metra – zde byly navrženy izolace typu Fatrafol instalované na přizdívkách. Izolace byly důsledně svařovány. Je nutno konstatovat, že tam, kde byla možnost díky novým stavbám tyto izolace obnažit, nebylo zjištěno poškození nikde (pokud nebylo způsobeno novou výstavbou). Lze konstatovat, že přizdívky s vařenými izolacemi byly první sekundární izolace, o nichž bylo možné prohlásit, že jsou z hlediska ochrany před účinky bludných proudů plně funkční a splňují nároky na celoplošné sekundární elektrické izolační oddělení stavby od okolí s vysokým měrným elektrickým odporem.

Pružné fólie – kategorie Sarnafil apod

Po naprosté skepsi k funkčnosti jakékoliv sekundární izolace se cca v polovině devadesátých let objevil na stavbě budovy Českého rozhlasu za Vinohradskou ulici v Praze návrh provedení elektrické izolační vany pomocí velmi pružného materiálu o tloušťky několika mm.

Tento materiál byl na úrovni základové desky chráněn vrstvou prostého betonu proti mechanickému poškození, z boku vany byl uložen na přizdívce. Mezi sebou byl materiál svařován. Při výstavbě probíhal speciální dozor investora; jednalo se o první zdárné řešení celoplošné sekundární izolace (v rámci účasti specializovaného pracoviště při výstavbě). Je nutno konstatovat, že prakticky všechny materiály obdobné pružnému PE, podobné v současnosti používanému materiálu Sarnafil, vykazují velmi vysoké měrné elektrické odpory, značnou pružnost i odolnost při výstavbě. Je-li kladen dostatečný důraz na funkci dozor  nvestora, je velká pravděpodobnost, že celoplošné sekundární ochrany v podobě podobných fólií mohou být funkční i z hlediska vlivu bludných proudů. Samozřejmě i v tomto případě platí poznámka o nebezpečnosti poškození izolace z hlediska korozních účinků bludných proudů.

Příkladem aplikace podobných systémů je současná výstavba tunelů „novou rakouskou technologií“.

Celoplošná sekundární izolace tvoří kompaktní celek, dodavatel a dozor investora průběžně provádí kontroly nepoškození materiálu. U těchto staveb je obvykle v patách tubusů speciální uspořádání, kdy sekundární izolace je zakončena u základových pasů – tak, jak ukazuje např. Obr. 1 ve fotogalerii.

Definitivní kontrola a měření elektrického izolačního odporu z hlediska omezení vlivu bludných proudů je ztížena nejen rozměrem stavby, ale i tím, že samotné založení stavby izolované konstrukce zůstává v zemi. V takových případech je nutno pohlížet při návrhu ochranných opatření na stavbu vždy jako na komplex ochranných opatření, kdy sekundární ochrana zlepšuje stav řešený primární ochranou.

Natavovací (dvojité) izolační pásy

Je objektivní skutečností, že zatímco v mostním stavitelství se až na výjimky udržuje značný stupeň kázně a nároků na kvalitu při výstavbě – a to jak na při výstavbě železničních tak i silničních mostních staveb, u pozemního stavitelství – rozumí se při výstavbě domů – tomu tak zcela není. Důsledky jsou patrné při kontrolních prohlídkách a měřeních vlivů bludných proudů při výstavbě. U těchto staveb je vždy podtrženo riziko poškození tak citlivého systému jako jsou PE izolace. Z tohoto důvodu byly v nedávných letech zahrnuty a posuzovány z hlediska vlivu bludných proudů i další typy izolací nebo náhražek izolací.

Lepenkové izolace byly z hlediska ochrany před účinky bludných proudů vyloučeny jako nefunkční sekundární izolace již v minulosti. Papírové izolace byly později nahrazeny různými „sklobity“, které byly již přijatelné jako podpora primární ochrany – pokud byly svařované, vždy však stále s vědomím rizika trvalého udržování vlhka mezi izolací a povrchem betonu. Tento problém do značné míry řeší natavovací pásy, které systémem přivaření k povrchu betonu případné poškození izolace redukují na lokální problém. Z hlediska ochrany před účinky bludných proudů je však třeba vždy hodnotit co k čemu lze a nelze „natavit“, do jaké míry je tento systém celoplošně kompaktní a do jaké míry zůstává na těch stěnách, kde natavovat nelze riziko zavlékání vlhka. Praxe z posledních staveb, kde byl systém aplikován ukazuje, že volbou dvojitých natavovacích pásů je vytvořena značně masivní izolační vana, která je při pečlivosti dodavatele skutečně funkční. Rovněž je nutno poznamenat, že všechna měření formou zkušebních protokolů, která se doposud realizovala na předložených vzorcích těchto materiálů, vykazovala velmi dobré výsledky s hodnotami měrného elektrického odporu většími než 10¹⁰ Ωm. Příkladem takového velmi pečlivě provedeného systému je dostavba objektu na náměstí OSN v Praze, kde je navržena stavba v těsné blízkosti tubusu metra.

Izolační nátěry a nástřiky s elektrickou izolační schopností.

Od natavovacích pásů je již jen krůček k diskusi o tom, zda nátěr nebo nástřik – čili materiál difundující do betonu je účinnou sekundární ochranou. V letech osmdesátých jednoznačně takové opatření nebylo považováno za sekundární ochranu a nátěry nebyly žádným způsobem jako součást ochranných opatření zohledňovány. Praxe tento postup zcela potvrdila – viz obr.3 ve fotogalerii, kde obnažená základová patka pilíře mostní stavby v Praze vykazuje jen „zbytky“ ochranného nátěru – beton je od nátěru jen „ušpiněn“.

Na druhou stranu je třeba uvést, že současné materiály, které se používají – asfaltopryskyřičné nátěry – vytváří na povrchu betonu poměrně silnou a kompaktní vrstvu, která po zaschnutí vykazuje až hladký povrch svědčící o přítomnosti pryskyřičných komponent. Takovéto materiály vykazují značně vysoký měrný elektrických odpor a lze je hodnotit téměř jako sekundární ochrana s tou výhradou, že se nejedná o plně hodnotnou sekundární izolaci a také ne o celoplošnou izolaci (ze spodní strany obvykle nelze aplikovat), ale o ochranné opatření, které je schopno výrazně podpořit volbu primární ochrany – tedy kvalitu betonu a stupeň krytí výztuže betonem, jak je uvedeno shora. Příkladem optimálního řešení jsou obrázky číslo č 4 a 5 ve fotogalerii.

V tomto odstavci je nutno, se zmínit o izolačních materiálech nanášených nástřikem na nosné konstrukce mostních staveb. Jedná se o materiály buď pryskyřičné – součástí kvalitních dodávek jsou i jiskrové zkoušky prokazující neporušenost izolační vrstvy nebo na bázi PE nástřiku dosahujícího tloušťky několika mm. I tyto materiály vykazují velmi vysoké elektrické izolační odpory a ač jsou vždy navrženy z jiného důvodu než pro ochranu před účinky bludných proudů, jsou vítanou podporou navrhovaných ochranných opatření doplňující základní primární ochranu dle citovaných TP 124.

Bentonitové izolace

Bentonitové izolace tvoří zcela specifikou kapitolu v dané problematice. Jedná se o stavební řešení, které je z hlediska vlivu bludných proudů poměrně složitě posuzovatelné. Především se nejedná a nemůže jednat o plnohodnotnou celoplošnou sekundární izolaci. Tyto materiály nejsou schopny vykazovat vysoké měrné elektrické odpory, jejich elektrické vlastnosti jsou značně proměnné.

Obecně platí, že z hlediska ochrany před účinky bludných proudů je bentonit jako izolační  materiál zcela nevhodný – obvykle se naopak používá k obsypu anod u katodických ochran, a to z důvodu snížení měrného odporu anody uložené v zemi. Podobným způsobem byly hodnoceny i první pokusy prosadit použití bentonitových izolací jako ochranného opatření nebo dokonce jako sekundární izolace. Přesto díky enormní snaze jednoho z dovozců tohoto materiálu byla provedena zkušební měření na několika dostupných různých materiálech bentonitových izolací.

Měření ukázala, že výrobky se svými elektrickými vlastnostmi liší. Bylo zjištěno, že ty bentonitové izolace, jejichž základem jsou sopečné popílky vykazují výrazně lepší elektrické vlastnosti než ostatní. Po téměř půlročním zkušebním měření bylo proto doporučeno, že tyto materiály je vhodné používat do prostředí s vlivem bludných proudů s tím, že se jedná o určitou náhradu sekundární izolace, může výrazně zlepšit primární ochranu betonové konstrukce. K tomuto rozhodnutí přispěly jednak výsledky měření měrného elektrického odporu na suchých vrstvách bentonitové izolace i schopnost eliminovat lokální poškození této pseudoizolace – dnes nazývané hnědá vana.

Při použití tohoto systému je třeba nejen z hlediska ochrany před účinky bludných proudů upozornit na kázeň při realizaci. Položení bentonitové izolace, která „vybobtná“ mokrem nebo se po ní transportuje veškerá armovací výztuž i s pracujícím lidem je k nepoužití a zcela nefunkční – a je třeba ji vyměnit ještě před betonáží.

Naopak pozitivní zajímavostí systému je skutečnost, že při trvalém průchodu elektrického proudu materiálem dochází k jeho zjevnému (měřitelnému) vysušování a postupnému nárůstu elektrického odporu zkoušeného materiálu.

V posledních dvou letech je systém bentonitových izolací zdokonalen použitím kombinací bentonitových rohoží s PE fólií. Podle výrobce se tento téměř ideální „sendvič“ z hlediska ochrany před účinky bludných proudů liší tloušťkou PE materiálu. Vhodnou kombinací je materiál tloušťky cca 1 až 3 mm – ovšem mnohdy nepříjemný doplňující požadavek z hlediska ochrany před účinky bludných proudů je požadavek na sváření nebo lepení takových izolačních pásů. Požadavek samotný je vázán na kombinaci ochranných opatření, protože projektant stavby přichází obvykle se žádostí o kompromis podobného znění: „Navrhujeme hnědou vanu a proto chceme snížit krytí výztuže“. Jedná se o návrh kombinace ochranných opatření. Jestliže je požadováno snížení zvýšené krycí vrstvy betonu nad izolací, je proti tomu nutno přinést jiná srovnatelná ochranná opatření – tedy např. doplnění bentonitové izolace relativně kvalitní ochranou fólií.

Návrh ochranných opatření proti účinkům bludných proudů s využitím sekundární ochrany

Předchozí odstavec již naznačil, že volba systému sekundární ochrany pasivních ochranných opatření bude vždy určitým konsensem – kompromisem požadavků projektanta stavby a statika usměrněných specialistou navrhujícího ochranná opatření proti účinkům bludných proudů.

Především je třeba zdůraznit, že až na výjimky, které představuje např. stavba v bezprostřední blízkosti metra, nebo trakční měnírny, specializované pracoviště si samo nevynucuje volbu sekundární ochrany – celoplošných izolací, ale naopak jeho úkolem je vyslechnout návrh projektanta stavby a řešení ochranných opatření proti účinkům bludných proudů korigovat tak, aby výstupem byla vhodná a funkční kombinace ochranných opatření – tj. především vhodná volba primární ochrany podpořená dalšími ochrannými opatření, mj. i sekundární ochranou.

Každé z ochranných opatření tak, jak jsou definována v technických podmínkách TP 124 představuje určité rozpětí možností řešení. Jestliže například projektant stavby upřednostní plnohodnotnou primární ochranu v podobě vodotěsných betonů, dostatečného krytí betonem nad výztuží, omezení možnosti vzniku trhlin někdy s např. doplněním vhodné přísady, je aplikace sekundární ochrany nadbytečná.

Opačným příkladem jsou stavby v bezprostřední blízkosti metra nebo trakčních měníren, kde je systém sekundárních ochran zaveden a uplatňován, v některých případech vyžadován. V takovém případě bude plně uplatněna ochrana primární, která bude posílena ochranou sekundární. Pokud stavba nebude v bezprostřední blízkosti zdroje bludných proudů, lze samozřejmě ochranná opatření vhodně kombinovat, a např. při volbě sekundární ochrany slevit z nároků na zvýšené krytí výztuže nebo nejvyšší kvalitu betonu – to již je ale prací specializovaného pracoviště ve spolupráci s projektantem a statikem stavby.

Samozřejmě, stejně jako ve všech ostatních případech platí, že komplex ochranných opatření proti účinkům bludných proudů – včetně sekundární ochrany – se navrhuje na základě výsledků základního korozního průzkumu a stanoveného stupně ochranných opatření dle TP 124 (resp. nyní i ČSN EN 50162).

U jednoduchých staveb je samozřejmě pro řešení dostatečné, pokud je projektant stavby seznámen se zásadami a principy ochranných opatření a zvolí si systém ochranných opatření samostatně – v tomto duchu byl veden i původní záměr autorů technických podmínek TP 124.

U staveb složitých a především vyskytujících se v blízkosti zdrojů bludných proudů je však vhodné, aby si projektant stavby přizval na pomoc specializované pracoviště. Důvodem jsou další vazby, které je nutno do celkového systému zahrnout. Mimo jiné např. s volbou sekundární ochrany souvisí i stanovení požadavků na provedení zemnící soustavy a jejího založení do spodní stavby a vyvedení soustavy do objektu – tedy problematika prostupů sekundárních izolací. Tento detail musí řešit projektant izolací se specializovaným pracovištěm.

Některá kvalitní pracoviště – dodavatelé izolačních systémů – jsou již vybavena řadou vzorových detailů, které prostupy izolacemi řeší. Zejména v podmínkách spodních tlakových vod jsou tyto detaily velmi náročné a je nutno individuálně posuzovat jednotlivá řešení.

Závěr

Cílem tohoto článku je seznámit čtenáře s problematikou řešení sekundární ochrany z hlediska řešení ochranných opatření proti účinkům bludných proudů ve vztahu k současným existujícím možnostem ve stavebnictví. Byla zde naznačena přehledově všechna principiální řešení a možnosti volby aplikace sekundární ochrany – různých druhů sekundárních izolací a náhrad sekundárních izolací, s nimiž se lze při návrhu ochranných opatření před účinky bludných proudů v praxi setkat. Poukázali jsme na některá úskalí při návrhu ochrany staveb před účinky bludných proudů.

Konstatuje se, že v průběhu posledních deseti let byl z hlediska dané problematiky zaznamenám významný pokrok a v současné době již lze zvolit sekundární ochranu jako plnohodnotnou součást komplexního řešení ochranných opatření stavby před účinky bludných proudů.

V současnosti lze vhodnou volbou sekundární izolace dosáhnout velmi kvalitního elektrického izolačního oddělení stavby od okolí nebo navazujících částí nebo volit vhodný kompromis různých ochranných opatření s rozdílnou kvalitou s ohledem na optimalizaci finančních nákladů k existujícím zjištěným vlivům bludných proudů v místě stavby.

Po negativním pohledu na možnosti aplikace sekundární ochrany v daném oboru se tak izolační systémy stávají plnohodnotným ochranných opatřením proti účinkům bludných proudů.

Literatura

[1] Základní ochranná opatření pro omezení vlivu bludných proudů na mostní objekty a ostatní betonové konstrukce pozemních komunikací, MD ČR, 2000
[2] Metodický pokyn Dokumentace elektrických a geofyzikálních měření betonových mostů pozemních komunikací, MD ČR, 1995, novelizováno 2006.
[3] B.Kučera: Ochrana stavby před účinky bludných proudů pro Sazka arénu, projektová dokumentace, 2002-3
[4] B.Kučera: Ochrana stavby před účinky bludných proudů pro tunelové stavby ČD a ŘSD, projektové dokumentace, 2000-5