Komparace arbitrážního a soudního řízení ve sporech ze smluv o dílo

Dalším příspěvkem, který je součástí sborníku konference Izolace 2020, je příspěvek pana advokáta Mgr. Tomáše Krejčího věnovaný komparaci arbitrážního a soudního řízení ve sporech ze smluv o dílo.

Podnikatelská činnost s sebou spolu s faktickou věcnou činností přináší také problémy, které v rámci nezřídka protichůdných podnikatelských zájmů a potřeb vyústí ve zpravidla dvoustranný spor. Není-li již jiné možnosti řešení, musí pak spor mezi podnikateli někdo rozhodnout. Tím, kdo nakonec rozhoduje spor bývá zpravidla soud, nicméně ten není jedinou institucí, která může spor mezi podnikateli rozhodnout. I přes různé negativní zprávy, které proběhly v posledních letech českými sdělovacími prostředky, zůstává také rozhodčí řízení (arbitráž) velmi oblíbeným prostředkem pro řešení sporů mezi podnikateli. Cílem tohoto článku je klasické soudní řízení i arbitráž stručně představit, jakož i vymezit jejich rozdíly, výhody a nevýhody.

Důvody vzniku sporu stran

V rámci podnikatelské činnosti, včetně činnosti spočívající v provádění izolací, dochází k uzavírání kontraktů (obchodních případů), které jsou zpravidla stvrzovány písemným projevem, a to uzavřením dvoustranných či vícestranných smluv. Nejčastějším druhem takto uzavíraných smluv zejména v oblasti týkající se provádění izolací je pak smlouva o dílo. Ta vymezuje práva a povinnosti smluvních stran, stanoví lhůty, popisuje sankce za porušení smluvních závazků a upravuje řadu dalších zejména práv a povinností smluvních stran, tak jak to vyžaduje konkrétní daný obchodní případ. Stejně tak jako je rozmanitý samotný lidský život, stejně tak jako vznikají problémy v jakýchkoliv vztazích, jejichž účastníkem je více než jeden subjekt, stejně tak vznikají spory vyplývající z uzavřených smluv o dílo. Zpravidla není dodržen termín provedení díla, dílo je zhotoveno ve špatnému či nedostatečném provedení, dochází k nezaplacení ceny za dílo, ale stejně tak může dojít k uplatnění nároku z vadně provedeného díla nebo uplatnění nároku na náhradu vzniklé škody v důsledku zpravidla pochybení, ke kterému došlo v době trvání platnosti smlouvy o dílo. Vzniklé problémy, díky odlišné představě a názorům stran, následně eskalují, a ne vždy jsou účastníci schopni vyřešit vzniklý spor tak, aby jej nemusel rozhodovat někdo třetí, tedy nejsou schopni vyřešit svůj spor dohodou, tzv. mimosoudně. Nastane-li tato situace, pak v rámci demokratického zřízení společnosti dochází k tomu, že se jedna či druhá strana sporu dříve či později obrátí se svým návrhem na vyřešení sporu zpravidla na soud, což však ne vždy, jak uvedeno níže v tomto článku, musí být jediné místo, které spor s konečnou platností rozhodne.

Charakteristika soudního řízení a jeho právní úprava

Soudní řízení probíhá u soudu a jeho účelem je především vydání rozhodnutí, jímž se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti určité osoby (konstitutivní rozhodnutí), nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá (deklaratorní rozhodnutí), případně se rozhoduje o jiných právních skutečnostech.

Základní principy soudnictví a civilního soudního procesu jsou zakotveny v čl. 81, 82, 95, 96 Ústavy, čl. 36 – 38 Listiny, v § 1 – 6 Občanského soudního řádu, v zákoně o soudech a soudcích, v zákoně o zvláštních řízeních soudních, případně v dalších zákonných normách.

Řízení se koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení.

Příslušný soud i soudce stanoví zákon, jednání je zásadně veřejné a ústní. Pokud je rozhodnutím rozsudek, vyhlašuje se vždy veřejně. Rozsudek je exekučním titulem a nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu rozsudek ukládá, může se oprávněný splnění domáhat prostřednictvím exekuce.

Soudní jednání je zásadně vždy dvouinstanční, tzn. umožňuje stranám sporu, v případě že nesouhlasí s rozhodnutím soudu prvého stupně, obrátit se na odvolací soud, který věc v rámci odvolacího řízení přezkoumá a opětně projedná. Předpisy upravující soudní řízení dále upravují proces použití tzv. mimořádných opravných prostředků, které je v případě naplnění zákonných podmínek možné využít i poté co soudní pře byla soudy pravomocně rozhodnuta.

Poplatková povinnost za zahájení a vedení soudního sporu stejně tak jako povinnost k úhradě nákladů soudního řízení je stanovená zákonnými normami.

Charakteristika rozhodčího řízení a jeho právní úprava

Rozhodčí řízení je v českém právním řádu upraveno zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, ve znění pozdějších předpisů. Některá ustanovení týkající se mezinárodního rozhodčího řízení lze nalézt i v zákoně č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém.

Rozhodčí řízení lze obecně definovat jako způsob řešení sporů jedním či (většinou) třemi rozhodci. Produktem rozhodčího řízení je pak nikoliv rozsudek, ale rozhodčí nález, který autoritativně určuje práva či povinnosti stran nebo jinak rozhoduje o otázce, kterou strany svěřily do pravomoci rozhodců. Rozhodčí nález je exekučním titulem a nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu rozhodčí nález ukládá, může se oprávněný splnění domáhat také prostřednictvím exekuce.

Obecně lze říci, že rozhodčí řízení je relativně flexibilním způsobem řešení sporů a účastníci řízení mají větší autonomii a větší vliv na průběh řízení samotného, což však na druhou stranu ne vždy může a musí být žádoucí. Oproti řízení před soudem je rozhodčí řízení také méně formálním.

Rozhodčí řízení je svým charakterem konsensuální a k tomu, aby mohlo proběhnout, se vyžaduje souhlas stran. Strany se mohou na konání rozhodčího řízení dohodnout, jak před vznikem sporu (zpravidla formou rozhodčí doložky, která je součástí „hlavní smlouvy“), tak po vzniku sporu.

Při uzavírání rozhodčí smlouvy je obecně nutné zohlednit v první řadě tzv. arbitrabilitu sporu (zda daný spor může být vůbec projednán v rozhodčím řízení – projednatelné v rozhodčím řízení jsou dle českého právního řádu veškeré majetkové spory, jakož i spory, o jejichž předmětu je možné uzavřít smír), dále pak to, zda chceme, aby spor rozhodoval jeden rozhodce nebo tříčlenný rozhodčí tribunál, a zda chceme určit, je-li to možné místo konání arbitráže.

Ačkoliv existuje možnost vedení tzv. arbitráže ad hoc (stany si zpravidla volí vlastní pravidla vedení arbitráže, stejně tak jako rozhodce), doporučuje se zásadně v případě řešení sporu rozhodčím soudem vedení tzv. institucionální arbitráže, čímž rozumíme takové rozhodčí řízení, které se koná pod záštitou některé z rozhodčích institucí. V České republice je nejvýznamnější takovou institucí Rozhodčí soud při Hospodářské komoře a Agrární komoře ČR, dále Burzovní rozhodčí soud při Burze cenných papírů (rozhoduje jen spory z obchodů s investičními instrumenty) a Rozhodčí soud při Českomoravské komoditní burze Kladno (rozhoduje jen spory z obchodů s komoditami). V případě institucionální arbitráže se procesní průběh rozhodčího řízení řídí pravidly té, které rozhodčí instituce a tato instituce také zajišťuje administrativu v souvislosti se jmenováním rozhodců, nařizováním ústních jednání apod.

Rozhodčí řízení je jednoinstanční, tzn. proti vydanému rozhodčímu nálezu není možné se odvolat (výjimka platí tehdy pokud strany sporu sjednají konsenzuálně možnost rozhodčí nález přezkoumat zpravidla jinými rozhodci). Kterákoli ze stran dle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení může do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu podat, výlučně však se zákonem stanovených důvodů, žalobu ke klasickému soudu na jeho zrušení. V řízení o zrušení rozhodčího nálezu však soud zásadně nepřezkoumává rozhodčí nález věcně (meritorně) podle jeho obsahu, nýbrž a jedině zkoumá splnění podmínek pro konání rozhodčího řízení a některé otázky související s průběhem rozhodčího řízení.

 

Poplatková povinnost za zahájení a vedení rozhodčího řízení je zpravidla stanovena vnitřním řádem rozhodčího soudu, přičemž obecně lze konstatovat, že co do vynaložených nákladů za zahájení a vedení rozhodčího řízení je vedení rozhodčího řízení zpravidla levnější, než soudní řízení vedené u soudu (i když výjimky potvrzují pravidlo).

Srovnání soudního a rozhodčího řízení – výhody, nevýhody, doporučení, postřehy

Při provedené komparaci obou způsobů rozhodování lze jednoznačně konstatovat, že rozhodčí řízení probíhá v průměru rychleji než řízení soudní. Jednání v jeho rámci jsou neveřejná, a jelikož je rozhodčí řízení zpravidla jednoinstanční, jeho výsledkem je zpravidla nepřezkoumatelný rozhodčí nález, který je bez dalšího zároveň exekučním titulem.

Soudní řízení je na rozdíl od arbitráže více formální, což však nemusí být ku škodě, obsahuje zřejmější a přísnější procesní pravidla, a právní úprava rovněž zakotvuje možnost napadení rozhodnutí opravným prostředkem. To samozřejmě vzhledem k obecnému principu, že „více hlav, více ví“ může být pro účastníky sporu tzv. „lákavé“, vede to však často k zásadním průtahům v řízení samotném, což v konečném důsledku může stát peníze, neboť „čas jsou peníze“ (ne samozřejmě vždy).

Pokud jde o cenu a náklady, bývá rozhodčí řízení označováno za levnější. To však nemusí být vždy pravda. Náklady soudního řízení, stejně tak jako náklady arbitráže obecně zahrnují poplatek za zahájení řízení, další výdaje jako je znalečné a tlumočné znalců a tlumočníků, jsou-li třeba, a v neposlední řadě představují odměnu a výlohy právních zástupců stran sporu.  Vzhledem k tomu, že je soudní řízení zpravidla dvouinstanční a také trvá déle, lze obecně konstatovat, že náklady na vedení soudního řízení jsou proto vyšší než náklady na vedení arbitráže.

Při vedení sporů mezi podnikateli, kdy zpravidla nikdo ze podnikatelů nemá zájem na tom, aby byly veřejně projednávány okolnosti a události, které jsou interní záležitostí toho, kterého podnikatele, pak pro rozhodčí řízení jednoznačně hovoří fakt, že veškerá jednání nařízená v rámci rozhodčího řízení jsou neveřejná, a to na rozdíl od řízení soudního.

V rámci rozhodčího řízení je na rozdíl od řízení před soudem v moci stran jedna zcela zásadní možnost, a to možnost disponovat s tím, kdo bude jejich spor rozhodovat. To v případě sporů plynoucích velmi často ze smluv o dílo spojených s řadou odborných zpravidla úzce technických a nezřídka znaleckých odborností hraje velmi zásadní roli.

V případě, že se strany v rozhodčí doložce rozhodnou pro tribunál složený ze tří rozhodců, jmenuje zpravidla každá ze stran jednoho z nich a takto jmenování rozhodci pak jmenují předsedu rozhodčího tribunálu. Vzhledem k výše uvedenému a vzhledem k řešení složitých technických a odborných otázek během vedení sporu, je pak jmenování konkrétní osoby rozhodce stranou sporu velmi důležitou okolností. Počtu a způsobu jmenování rozhodců se tedy doporučuje při sepisování rozhodčí doložky v každém případě věnovat potřebnou pozornost. Může to totiž být zcela zásadní.

Kratší doba trvání vedení arbitráže je velmi často uváděna jako jedna z předností rozhodčího řízení, oproti řízení před soudem. Je to dáno, jak výše uvedeno, zpravidla tím, že arbitrážní řízení je řízením jednoinstančním a dále také v České republice tím, že některé soudy jsou přetíženy počtem podaných žalob, přičemž však je třeba popravdě konstatovat, že i u obecných soudů se doba samotného řízení v posledním období velmi zkrátila.

Závěr

Hlavními faktory, které by podnikatelské subjekty v případě určování způsobu řešení případných sporů vzniklých z jejich podnikatelské činnosti měly vzít v úvahu, jsou primárně veřejnost či neveřejnost ústních jednání, nepochybně rychlost řízení a zejména rychlost a rychlá dosažitelnost vydání exekučního titulu s tím, že oproti tomu však na misku vah musí položit možnost věcné přezkoumatelnosti prvotního rozhodnutí, zcela určitě v případě věcné, technické a odborné náročnosti sporu znalosti, erudice a předpoklady osob, které můžou spor rozhodovat, zásadně výše předpokládaných nákladů řízení, jakož i pravidla, jimiž se průběh řízení řídí.

Literatura

[1] NĚMEC, R.; GLATZ, V.: Rozhodčí řízení, jeho specifika a výhody, Bulletin advokacie č. 9/2018

[2] MAISNER, M.: Efektivita rozhodčího řízení, Bulletin advokacie, č. 6/2019

[3] MAREK, K.: Aktuálně k rozhodčímu řízení před Rozhodčím soudem při HK ČR a AK ČR, Bulletin advokacie, č. 8/2018

[4] Janků, M.: Rozhodčí řízení, Alternativní způsoby řešení sporů, VŠFS Praha, 2015

 

Mgr. Tomáš Krejčí, advokát, Advokátní kancelář MIKŠ & SUK, s.r.o.

Na Slupi 134/15, Praha 2, tomas.krejci@akms.cz

 

Foto z konference Izolace 2020: Kateřina Zelená, A.W.A.L.-PRO, s.r.o.