Dvouplášťové střechy s povlakovými izolacemi
Dvouplášťové střechy se nám v poslední době přerodily ve střechy se zatepleným podhledem. Tj. co bylo obvyklé u šikmých střech – neboli střech se skládanou krytinou, tak se to přetočilo do střech s povlakovou krytinou a minimálními spády.
Zde je nutné se zmínit o troše historie. V 80tých letech se na českém trhu moc nevyskytovaly tepelné izolace, dostatečně tuhé a stabilní, aby je bylo možné aplikovat do jednoplášťových střech. Proto vznikl systém právě dvouplášťových střech, kde vrchní plášť byl od silikátových konstrukcí až po dřevěné konstrukce. Kdy spodní plášť byl zateplen nějakou stlačitelnou izolací (sypanou nebo ve formě rohoží) a vrchní plášť nesl hydroizolační povlak. V té době to byly dominantně asfaltové oxidované hydroizolační materiály.
Tento typ se začátkem výrobky kvalitních a tuhých tepelných izolací zanikl a dál se pak rozvíjely jen jednoplášťové střechy, které již obsahovaly deskové tepelné izolace, a to dostatečně tuhé na to, aby byly vhodným podkladem pro hydroizolace.
V současné době funguje jiný fenomén – cena. Z tohoto důvodu se v současné době velmi často dělají stropy nad posledním podlažím ve formě zatepleného podhledu, kdy na roštové nosné konstrukci je zespodu zavěšen zateplený podhled a z vrchu je položena nosná vrstva pro položení hydroizolačních materiálů.
Tento systém má několik velmi významných nevýhod, které z něj dělají docela poruchovou konstrukcí. Něčím se ta levná cena musí zaplatit.
Rizika, které tento systém skýtá a nabízí (život je v mnohých případech využije a potom jsou uživatelé nepříjemně překvapeni):
– Menší tepelná stabilita takovýchto lehkých konstrukcí (rychleji vychládají, rychleji se přehřívají a pro podstřeší je velmi často nutná klimatizace, která by tento nedostatek eliminovala.
– Problematická aplikace parozábrany, která je perforovaná závěsy podhledu, protože spodní líc obvykle tvoří sádrokartonový podhled. Provést parotěsnou zábranu v této expozici, včetně napojení na všechny prostupující konstrukce vůbec není jednoduché a je nutné si na to dávat velký pozor. Protože důsledkem „difúzních“ mostů je pak kondenzace na vnějším plášti. Viz Obr. č. 1 – což je samozřejmě nebezpečné i z hlediska nebezpečí biologické degradace dřevěných prvků, které tyto střechy obsahují.
– Provětrávání u šikmých střech je velmi dobře fungující u plochých střech, resp. střech s malým sklonem to již tak bezproblémové není. Tyto střechy jsou hůře provětrávány a samozřejmě, že i případně implementovaná DHV (doplňková hydroizolační vrstva) je problematičtěji odvodňována.
– Není možné též zanedbávat kondenzaci na chladných površích, a to zejména u výdechových otvorů, štěrbin, které jsou náchylné na povrchovou kondenzaci, která tam může nastat.
– Druhotným důsledkem špatně fungující parotěsné zábrany je zápach. To se vyskytuje zejména v letním období, kdy je opačné proudění tepla, a to z exteriéru do interiéru. V případě, že se to zkombinuje s vlhkou tepelnou izolací, která bude vysychat směrem do interiéru, tak zápach z nekvalitních tepelných izolací je velmi nepříjemný.
Je možné konstatovat, že současné střešní pláště, které jsou konstruovány jako dvouplášťové s odvětrávanou vzduchovou mezerou, a ještě ve formě zavěšených podhledů jsou velmi rizikovou součástí v současné době realizovaných střešních plášťů.
Obr. č. 1 – Kondenzace ve vzduchové mezeře u lehkého střešního pláště se zavěšeným zatepleným podhledem
Obr. č. 2 – Kondenzace ve vzduchové mezeře dvouplášťové střechy se zatepleným podhledem
