Strašák jménem DEHTOKOREK

Asfaltokorek byl používán v období paralelně s dehtokorkem. Rozdíl mezi dehtokorkem a asfaltokorkem je v pojivu izolace (dehet/asfalt). Zásadním rozdílem ovšem je, že asfaltokorek není zdraví škodlivý izolační materiál. Obě izolace se nejčastěji aplikovaly z interiéru budovy a zabudovávaly se pomocí hřebíků do dřevěných roštů nebo do ložných a styčných spár zdiva. Na izolace se dále aplikovala vnitřní povrchová úprava dle potřeby.

Jak je vidět z výše uvedené fotografie, jedná se o dva téměř identické izolační materiály, které lze vizuálně velmi snadno zaměnit. Při bližším porovnání však již izolace zaměnit nelze. Dehtokorek je spjat s velmi charakteristickým zápachem, přičemž asfaltokorek je prakticky bez zápachu. Zápach je způsoben vysokým obsahem polycyklických aromatických uhlovodíků (dále jen „PAU“), které jsou obsaženy v dehtu. Standardně je udáváno, že obsah PAU v dehtu je 500x až 1000x vyšší než u asfaltu. Nebezpečnost dehtu je tedy spjata s vysokým obsahem těchto karcinogenních a mutagenních polyaromatických uhlovodíků. Tyto karcinogenní látky se z izolace postupně uvolňují i několik desítek (stovek) let a to jak do interiéru, tak do navazujících konstrukcí.

V případě, že se v rámci demolice narazí na izolaci podobnou dehtokorku, je nutné s náležitou ostražitostí rozklíčovat, na jaké materiálové bázi je pojivo izolace a podle toho zavést příslušná opatření. Odstranění je velmi nákladné a podléhá obdobný kritériím jako odstraňování azbestu. Odstranění provádí vždy specializované firmy, které by měly postupovat dle zpracovaného projektu likvidace.

Pokud je dehtokorek nalezen v rámci rekonstrukce, je situace komplikovanější než u demolice, která řeší „pouze“ odstranění karcinogenního materiálu. Jak již bylo zmíněno, karcinogenní látky se z dehtu mohou uvolňovat i několik desítek (stovek) let po jeho zabudování. Je proto nutné, řešit vliv dehtu na stávající konstrukce a to zejména z hlediska zbytkových reziduí v konstrukcích, které byly v dlouhodobém styku s dehtokorkem. V případě, že zbytková rezidua budou zanedbána, mohou z kontaminovaných konstrukcí pronikat do nově zrealizovaných skladeb a po té dále do interiéru budovy, kde jimi budou ohrožovány uživatelé budovy.

Míra kontaminace je standardně zjišťována z odebraných jádrových representativních vývrtů a to chemickým rozborem, kdy se zjišťuje obsah 15 dominantních PAU. Řadí se sem tyto látky: naftalen, acenaften, fluoren, fenantren, antracen, benzo(a)antracen, chrysen, benzo(b)fluoranten, benzo(k)fluoranten, benzo(a) pyren, dibenzo(a,h)antracen, indeno(1,2,3-c,d)pyren, benzo(g,h,i)perylen, fluoranten, pyren a naftalen. Pro hodnocení dle vyhlášky č. 294/2005 Sb. se počítá s jejich sumou, tzn. součtem obsahu všech těchto látek v sušině [mg/kg suš.]. Podle materiálů US EPA (method TO-13) se jedná o prioritní polutanty (znečišťovatele).Jádrové vývrty se provádí do konstrukcí, které mají být ponechány a byly v kontaktu s dehtokorkem. Jádrový vývrt je v laboratoři rozřezán na příslušné vzorky a vyhodnocuje se množství PAU v závislosti na výšce vývrtu. Zpravidla množství PAU klesá s rostoucí vzdáleností vzorku od dehtokorku, tzn. že nejvíce kontaminovaný vzorek bývá v bezprostředním kontaktu s dehtokorkem.

Doposud nám není známa žádná příslušná legislativa, která by určovala přípustné, resp. mezní hodnoty PAU ve stavebních konstrukcích. Při analýze platných legislativ nebyla nalezena žádná taková vyhláška či norma. Hraniční/rizikové hodnoty, tak velmi pravděpodobně nijak stanoveny nejsou, resp. se lze domnívat, že z hlediska bezpečnosti při užívání se nepočítá s žádnou povolenou kontaminací stavebních konstrukcí PAU, tedy mezní hodnota kontaminace je 0 mg/kg sušiny. Z tohoto důvodu je na straně bezpečnosti odstranění i zbytkových reziduí v konstrukcích, které byly v bezprostřední blízkosti dehtokorku, např. brokováním, broušením, apod. 

[1] Příloha k nařízení vlády č. 25/1999 Sb., kterou se stanoví postup hodnocení nebezpečnosti chemických látek a chemických přípravků, způsob jejich klasifikace a označování a která vydává seznam dosud klasifikovaných nebezpečných chemických látek.

[2] Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů. 

[3] Vyhláška MZ. č. 6/2003 Sb., která stanovuje hygienické limity chemických, fyzikálních a biologických ukazatelů pro vnitřní prostředí pobytových místností některých staveb.