Trvanlivost doplňkových hydroizlačních vrstev střech se skládanou krytinou

/autor: Ing. Luboš Káně, Ing. Petr Řehořka/,

V minulosti se technici společnosti DEKTRADE setkali s velmi zajímavým případem zatékání do šikmých střech bytových domů.

Bytové domy stojí na okraji jedné z obcí v blízkosti Prahy v rovinaté krajině. Domy mají tři podlaží, to třetí je podkrovní. Střecha je sedlová, kombinovaná s menšími pulty. Krov je úsporně řešen z prkenných sbíjených vazníků. Na nich jsou zavěšeny podhledy podkrovních místností s tepelněizolační vrstvou z minerálních vláken a vrstvou z lehké fólie, která nejspíš byla zamýšlena jako parotěsnicí. Na horní nosné prvky krovu byla napnuta difúzně propustná lehká fólie coby doplňková hydroizolační vrstva. Ta byla zafixována kontralatěmi, na nichž jsou připevněny latě pro položení krytiny. Krytina je betonová. Při realizaci stavby byla nejprve položena doplňková hydroizolační vrstva s krytinou, později se prováděly podhledy s tepelněizolační vrstvou a parotěsnicí vrstvou.

Poměrně brzy po dokončení si začali uživatelé podkrovních bytů stěžovat na zatékání. Při následných průzkumech střech byly mimo jiné odebrány vzorky použité lehké difúzní fólie a testovány na těsnost. Protékaly jako kapesník.
Případ vyvolal vážné otázky:
  1. Setkali jsme se pouze s ojedinělým výpadkem kvality fólie pro DHV v jedné z výroben nebo se jedná o systémový problém většiny střech se skládanou krytinou, kde je pro doplňkovou hydroizolační vrstvu použita lehká fólie?
  2. A kde se vůbec vzalo takové množství vody pod skládanou krytinou z tašek.
Při hledání odpovědi na první otázku technici Atelieru DEK prozkoumali šedesát střech a provedli velké množství zkoušek těsnosti odebraných vzorků „podstřešních“ fólií.

o1.png
Foto 1 a 2 Celkový pohled na střechu jednoho z domů a konstrukce krovu s tepelněizolační vrstvou ležící na vodorovné části podhledu
 

o2.png

Foto 3 a 4 Vzorek fólie těsně po odebrání ze střechy (odebíral se při mírném dešti) – vlevo horní strana, vpravo rubová strana vzorku

Fotografie jsou pořízeny několik minut po rozkrytí tašek, kdy na fólii začala stékat voda.

I. Zkoušky vzorků odebraných techniky Atelieru DEK

Testované konstrukční typy difúzně propustných fólií

Průzkum byl zaměřen na difúzně propustné lehké fólie, u kterých je přípustný kontakt jejich spodního povrchu s podkladem, například s tepelněizolační vrstvou. U tohoto typu fólií je výrobci obvykle deklarována třída těsnosti W1 podle ČSN EN 13859-1 [1] a ČSN EN 1928:2001 [2]. V průzkumu byly zastoupeny následující konstrukční typy fólií:
  • mikroporézní,
  • mikrovláknité,
  • monolitické.

Do průzkumu nebyly zařazeny fólie mikroperforované vzhledem k tomu, že dle deklarované odolnosti proti pronikání vody W2 dle [1] se netěsnost fólie připouští.


Odběr zkušebních vzorků

Zkušební vzorky byly odebírány v období od března 2011 do června 2012. Vybírány byly objekty se stářím doplňkové hydroizolační vrstvy od 2 do 10 let. Převážně se jednalo o rodinné domy, ale ve výběru objektů se objevuje také několik bytových domů a administrativní budova. Odběr prováděli technici Ateliéru DEK pod metodickým vedením odborné zkušební laboratoře. U některých odběrů byl zástupce laboratoře přítomen osobně. Z plochy doplňkové hydroizolační vrstvy mezi krokvemi byl vyříznut čtverec o velikosti cca 50 x 50 cm. Formát byl zvolen tak, aby ze vzorku bylo možné zhotovit tři zkušební tělesa kruhového tvaru o průměru 20 cm. Plocha pro odběr vzorku byla vždy vybrána tak, aby fólie v daném místě nebyla mechanicky poškozena (např. hřebíkem, obuví pokrývače a pod.). Při odběru vzorku se vedly podrobné záznamy o okolnostech provedení DHV i o samotném odběru. Po provedení odběru byla doplňková hydroizolační vrstva vyspravena novou fólií shodného konstrukčního typu.

o3.png
Foto 5 – odběr vzorku fólie
Foto 6 – vyspravená fólie v místě odběru

Soubor zkušebních vzorků

Soubor vzorků, které byly při odběrech nashromážděny, odráží četnost použití různých konstrukčních typů v praxi. K datu 24.8.2012 bylo do průzkumu zahrnuto celkem 62 zkušebních vzorků. U 47 vzorků se jednalo o konstrukční typ fólie mikroporézní. Dále bylo v souboru 13 vzorků mikrovláknitých a 2 vzorky monolitických difúzně propustných fólií. V souboru vzorků jsou zastoupeny výrobky od všech významných výrobců a dodavatelů těchto fólií. Cílem průzkumu nebylo zaměřit se na konkrétního výrobce, ale hlavním motivem bylo ověřit dlouhodobou funkčnost různých konstrukčních typů fólií při vystavení reálným podmínkám v konstrukci. Zastoupení konstrukčních typů ve vzorku přibližně odpovídá podílům jednotlivých typů fólií v prodeji v ČR. Vodotěsnost fólií byla zkoušena ve dvou úrovních. Nejprve byla provedena orientační zkouška. Následně byla provedena normová zkouška odolnosti proti pronikání vody.


Orientační zkouška

Cílem orientační zkoušky bylo ověřit, zda je fólie vodotěsná při namáhání vodním sloupcem cca 5 cm. Fólie byla umístěna na hrdlo nádoby o průměru cca 30 cm, tak aby fólie vytvořila prohlubeň. Nalitím vody do vzniklé prohlubně byla fólie namáhána tlakem vodního sloupce cca 5 cm. Pokud voda nepronikla přes fólii během následujících 2 hodin, vzorek při orientační zkoušce vyhověl. Pokud voda v uvedeném časovém úseku prosákla pod spodní povrch fólie, vzorek nevyhověl.


Normová zkouška

Normová zkouška byla provedena podle ČSN EN 13859-1 [1] a ČSN EN 1928:2001 [2]. Normové zkušební zařízení je konstruováno tak, aby fólie byla namáhána vodou ze spodní strany. Zkušební těleso se proto umisťuje lícovou stranou dolů. Díky tomu lze pozorovat rub zkušebního tělesa a tak zaznamenávat případné průsaky. Podrobný zkušební postup je uveden v normě [2], norma [1] pak upravuje okrajové podmínky zkoušky přímo pro zkoušení lehkých fólií pro doplňkové hydroizolační vrstvy střech. Zkušební tělesa se vystavují tlaku vodního sloupce 20 cm po dobu 2 h. Pokud u žádného ze tří zkušebních těles nedojde v této době k průsaku, vzorek vyhovuje třídě těsnosti W1.

o4.png
Obr. 1 – Schéma orientační zkoušky vodotěsnosti

o5.png
Obr. 2 – Schéma zkušebního zařízení ČSN EN 13859-1 a ČSN EN 1928:2001, 1 – šrouby pro upevnění skla, 2 – sklo, 3 – indikátor průsaku, 4 – zkušební těleso, 5 – těsnění

Na podstatné části vzorků získaných v rámci průzkumu byla normová zkouška odolnosti proti pronikání vody provedena v odborné laboratoři Fakulty Stavební ČVUT v Praze. Na části vzorků byla zkouška provedena v laboratoři společnosti DEK na zařízení ověřeném odbornou laboratoří. Všechna zkušební tělesa, na kterých byla testována vodotěsnost byla uložena do archivu.

Výsledky zkoušky vodotěsnosti

Normové zkoušce odolnosti proti pronikání vody nevyhovělo 52 ze 62 zkoušených vzorků. Z toho 36 vzorků nevyhovělo ani při orientační zkoušce při působení vodního sloupce výšky cca 5 cm. Nevyhovující vzorky vykazovaly různou intenzitu průsaku. Například některé vzorky sice vyhověly při orientační zkoušce, ale při normové zkoušce, při působení tlaku vodního sloupce 20 cm, došlo k drobným průsakům (cca 5 ks vzorků). U většiny vzorků však byly průsaky intenzivnější. Početná byla skupina vzorků, které naopak intenzivně protekly již při orientační zkoušce, téměř ihned po nalití vody (cca 20 ks). Na několika objektech byly odebrány vzorky, které jevily známky rozpadu struktury fólie. U těchto vzorků se rozpad projevoval odpadáváním drobných šupinek degradovaných vrstev fólie (viz foto 08 a 09). Jeden vzorek dokonce nebylo kvůli rozpadlé struktuře možno upnout do zkušebního zařízení. Ten byl automaticky zařazen mezi nevyhovující.

o6.png
Foto 7 Zkušební zařízení
Foto 8, 9 Orientační zkouška

o7.png
Foto 10 – odpadající degradovaná vrstva fólie

Foto 11 – odlupující se degradovaná vrstva fólie

Největší podíl nevyhovujících vzorků byl zjištěn ve skupině mikroporézních fólií s funkční vrstvou na bázi polypropylenu. Z celkového počtu 47 ks nevyhovělo 45. Mezi mikroporézními fóliemi je také největší podíl vzorků, které nevyhověly ani orientační zkoušce (33 ks ze 45 nevyhovujících). V případě fólií mikrovláknitých na bázi polyetylenových vláken nevyhovělo 7 ze 13 zkoušených vzorků. Z toho 3 vzorky nevyhověly již při orientační zkoušce.

Laboratorní výsledky potvrdily, že nedostatečná těsnost zdaleka není problémem pouze jediné střechy popisované v úvodu článku.


II. Těsnost skládaných krytin

Na fotografi 1 jsou patrné skvrny na fólii rozmístěné v pravidelném rastru. Je zřejmé, že tento rastr odpovídá poloze spár mezi prvky krytiny. Pokud by doplňková hydroizolační vrstva byla plně funkční, nikdo by si nejspíš ničeho nevšiml. Jak jinak by se voda ocitla na spodním povrchu fólie?

Nicméně popsaný případ nám potvrzuje všem snad dobře známou zkušenost, že skládanou krytinou i za běžného užívání proniká voda. Situace, kdy krytinou za určitých klimatických podmínek nějaká voda pronikne, se v průběhu užívání střechy mnohokrát opakuje. Děje se to při větrem hnaném dešti, při zafoukávání sněhu do spár krytiny a do větracích otvorů, při prosáknutí vody keramickým střepem při dlouhodobém dešti apod. V zimním období, zvláště na krytinách s malým tepelným odporem (plech), kondenzuje vlhkost, popřípadě se mění v námrazu. Vysvitne-li například po nočním mrazíku slunce, námraza roztaje a voda z krytiny stéká do střechy. Čím méně je krytina nasákavá, tím více vody steče. Také je třeba počítat s vodou, která pod krytinu pronikne v podobě prachového sněhu spárami nebo větracími otvory. Pronikání vody pod krytinu v běžných klimatických podmínkách není žádnou novinkou.

Tradiční půdy měly z tohoto důvodu na podlaze dostatečně silnou vrstvu nasákavého nehořlavého materiálu (nejčastěji dusaná hlína, škvára nebo cihelná dlažba v násypu, později beton) která kromě požární funkce zajišťovala také hydroakumulační funkci, tedy vodu proniklou pod krytinu zadržela ve své struktuře, než bude z půdního prostoru odvedena větráním. Hydroakumulační vrstva je tedy doplňkovým hydroizolačním opatřením, jehož nedílnou součástí je i účinné větrání půdy.

Současné trendy stavění vedou ke snaze maximálně využít obestavěný prostor každého domu a tedy i pod střechu se umisťují intenzivně využívané a obvykle zateplené a vytápěné místnosti. V těch se těžko uplatní hydroakumulační vrstva na podlaze, vrstva zachycující vodu proniklou skládanou krytinou musí zachytit vrstva umístěná vně užívaného prostoru, tedy pod taškami. A protože v takovém umístění nejspíš nebude dost místa pro dostatečně tlustou hydroakumulační vrstvu, používá se doplňková hydroizolační vrstva, která vodu zachytí a odvede mimo obvod objektu. Požadovanou hydroizolační funkci tato vrstva zajišťuje až po napojení na související konstrukce, po řádném ukončení na okapovém okraji a po vyřešení větrání vzduchové vrstvy nad a popřípadě pod ní, proto raději hovořme o doplňkové hydroizolační konstrukci.

Odpověď na druhou otázku z úvodu článku tedy zní:

Vrstva skládané krytiny sama o sobě za určitých klimatických podmínek, které se při užívání stavby vyskytují, není těsná vůči vodě působící hydrostatickým tlakem, vůči polétavému sněhu či vůči větrem hnanému dešti. Obvykle není těsná ani proti pronikání prachu. Na dolním povrchu vrstvy skládané krytiny za určitých, běžně se při užívání stavby vyskytujících podmínek, dochází k povrchové kondenzaci vlhkosti, která z povrchu krytiny může odkapávat. Z uvedených důvodů je na většině staveb nezbytnou součástí skladby střechy doplňková hydroizolační konstrukce. Pokud DHV ve skladbě není nebo nefunguje, projeví se u zatím drtivé většiny šikmých střech zatékání do interiéru nebo, a to je horší, dojde k ohrožení dřevěných konstrukcí střech biologickou korozí v důsledku zvýšení vlhkosti dřeva. Tou drtivou většinou se rozumí skladby s nosnou dřevěnou konstrukcí zabudovanou mezi vrstvami střechy bez možnosti kontroly větrání a s parozábranou z lehkých fólií bez funkce pojistné hydroizolační vrstvy.

III. Trvanlivost doplňkové hydroizolační konstrukce

Je třeba se zmínit o podmínkách, které v průběhu montáže a po ní na DHV působí. Doplňková hydroizolační konstrukce umístěná ve skladbě střechy z pochopitelných důvodů pod skládanou krytinou je při montáži i při užívání střechy vystavena poměrně náročným vlivům. Podléhá změnám teplot, působení vlhkosti prostupující střešní skladbou, v době montáže po určitou dobu je přímo vystavena povětrnostním podmínkách a UV záření. U působení UV záření je třeba se trochu pozastavit. Mnoho domů se rekonstruuje tak, že se opraví krov a položí nová krytina spolu s DHV. Teprve po čase se realizují vnitřní vrstvy střešní skladby (tepelná izolace, parozábrana a podhled). Střešní výlezy, obvykle prosklené, a okna do štítových stěn se ale osazují v první fázi. Naopak bednění okraje střechy pod okapem se dokončuje jako jedna z posledních konstrukcí na domě. Pod střechou tím pádem není tma, šíří se tam i UV záření, byť odražené. I v dokončených domech bývá pod částí DHV světlo. V mnoha případech se dosud podhled, parozábrana a tepelná izolace upevňují
na kleštiny a k nim zespodu přilehlé úseky krokví. Do hřebene je dovedena spolu s krytinou jen doplňková hydroizolační vrstva. Do vzniklé střešní dutiny se na mnoha domech umisťuje střešní výlez, jiný než prosklený není k sehnání. Pokud je uvedený způsob stavění normální, je také normální, že materiály použité pro DHV musí být odolné vůči světlu nebo musí být zabudovány tak, aby na ně světlo nepůsobilo. Tedy například i nad střešní dutinou musí být DHV provedena na bednění nepropouštějícím světlo, nebo bedněním zespodu zakryta. A co se střešním výlezem? Že by se mělo jeho zasklení natřít načerno?

Ještě jeden vliv je třeba připomenout. DHV je obvykle v kontaktu se dřevem, které se u nás zatím běžně impregnuje proti působení škůdců. Impregnují se i latě nesoucí krytinu nad DHV. Část impregnace není v době montáže navázána na složky dřeva. Je normální, že v době, kdy je na střeše namontována DHV a latě zatím bez krytiny, zaprší. Voda z latí, kontaminovaná výluhem z impregnovaného dřeva, stéká po DHV.

Impregnační roztoky obsahují pomocné látky, které mají usnadnit proniknutí impregnace do dřeva tím, že výrazně sníží povrchové napětí. Jestliže se tyto látky dostanou do vody stékající z krytiny na doplňkovou hydroizolační vrstvu, upraví povrchové napětí tak významně, že voda začne pronikat i do mezer a pórů, kterými by v čistém stavu nepronikla. To se stane osudným pro materiály, jejichž difúzní propustnost je založena na vytvoření „mikropórů“ ve funkční vrstvě. Většina výrobců fólií pro DHV vyrábí mikroporézní funkční vrstvu jako fólii z polypropylénu smíseného s jemně mletou křídou (uhličitanem vápenatým). Protažením tzv. primární fólie vznikne velmi tenký polypropylénový film, v němž zrníčka křídy vytvářejí „prostupy“ pro vodní páru. Je třeba si uvědomit, že princip „mikropórů“ se využívá i u materiálů, kde funkční vrstva je vytvořena z vhodně uspořádaných polyetylenových vláken.

Fólie tohoto typu se na našem trhu začaly ve větším měřítku uplatňovat od přelomu tisíciletí. V té době vyvolaly nadšení svými difúzními vlastnostmi. Jejich cena byla poměrně nízká, přitom působily hi-tech dojmem, zaměřilo se na ně mnoho výrobců. V té době byly pochopitelně zkušenosti s jejich fungováním na stavbách v České republice v bodě nula.

Od února 2005 je pro zmiňované materiály k dispozici evropská harmonizovaná noma EN 13859-1 Flexible sheets for waterproofing – Definitions and characteristics of underlays – Part 1: Underlays for discontinuous roofing. Norma byla přeložena a již v květnu 2005 byla vydána jako ČSN EN 13859-1 Hydroizolační pásy a fólie – Definice a charakteristiky pásů a fólií podkladních a pro pojistné hydroizolace – Část 1: Pásy a fólie podkladní a pro pojistné hydroizolace pro skládané krytiny. Zatím je v názvu normy uveden pojem pojistná hydroizolace, který se v době překladu normy v ČR pro hydroizolační vrstvu pod skládanou krytinou nepřesně používal. Norma zavedla parametry, které je třeba uvádět při uvedení na trh. Mimo jiné se pro materiály, které jsou předmětem normy, předepisuje zkoušet a deklarovat chování při umělém stárnutí. Chování při umělém stárnutí se vyjadřuje porovnáním průměrné maximální tahové síly, průměrné tažnosti zkušebních těles a odolnosti proti pronikání vody před a po umělém stárnutí. Třída odolnosti proti pronikání vody se nesmí změnit. Umělé stárnutí se v principu provádí podle EN 1297 a EN 1296. V prvním případě se zajistí Expozice UV zářením po dobu 336 hodin a teplotou černého standardního teploměru (50 +3/–0) °C. To odpovídá celkové dávce UV záření 55 MJ/m2. Poté se zkušební tělesa přemístí do sušárny a exponují se po dobu 90 dnů při teplotě (70 ±2) °C. Z dokumentu EOTA TR010 Exposure procedure for artificial weathering (květen 2004) lze získat informaci, že na území ČR za 1 rok dopadne cca 169 MJ/m2. Pak standardní zkouška (336 hod) odpovídá cca 1/3 roku průměrné roční expozice. V letním období se ale uvedená dávka 55 MJ/m2 shromáždí na exponované ploše za výrazně kratší dobu. Všichni zodpovědní výrobci v současné době uvádějí u fólií pro DHV nejdelší dobu, po kterou mohou být materiály nezakryty. Všechny údaje jsou v současné době nastaveny tak, aby dávka záření byla nižší, než dávka zkušební. Mohlo by se zdát, že při dodržení tohoto předpisu jsou fólie v bezpečí. Ano, ale jen za dvou podmínek. Za prvé, že UV záření bude jediným namáhajícím činitelem, za druhé, že materiál DHV bude zabudován v absoultní tmě. Degradačně působí celé světelné spektrum, jeho ultrafialová část je sice nejagresivnější, materiály na bázi plastů ale musí být chráněny před celým spektrem, tedy i před odraženým zářením. Účinek světla je kumulativní, takže pokud materiál není v absolutní tmě, postupně se dosáhne limitního množství energie dopadlé na materiál. Je otázka, v kolika střechách je materiál DHV
zabudován v absolutní tmě. Světlo proniká i spárami mnohých krytin, u okapu, u větracích otvorů. Nejhorší je, že v mnoha půdních prostorech nebo střešních dutinách nad kleštinami, kde je realizována DHV, jsou osazeny prosklené střešní vikýře nebo dokonce štítová okna. Prakticky v každém z těchto prostorů, zatáhneme-li mírně za okraj fólie, ozve se jemné praskání, což je neklamné znamení, že fólie je zestárlá.

Co je nejhorší, namáhání, která se nyní považují za škodlivá pro fólie používané pro DHV při současném obvyklém stavění, působí v kombinaci, nikoliv jednotlivě. Při současných způsobech stavění nelze zaručit dostatečnou trvanlivost doplňkové hydroizolační vrstvy realizované z třívrstvých mikroporézních polypropylénových fólií.

IV. Diskuse

Kde se tedy stala chyba?

Nelze podezírat výrobce ze zlých úmyslů. Trh si prostě žádal velmi propustný materiál, podařilo se vyvinout fólii, která tento požadavek splnila, a přitom byla, nová, schopna zachytit a odvést vodu. Dlouhodobé zkušenosti s funkčností třívrstvých mikroporézních fólií máme až nyní. Je třeba co nejefektivněji využít získané poznání. Určitě je třeba upustit od dalšího navrhování DHV z třívrstvých mikroporézních fólií a při hledání vhodných materiálů na trhu nebo při vyvíjení materiálů nových je třeba testovat trvanlivost při vystavení materiálů všem vlivům, které jsou v současné době a při současném stylu stavění známy. Problematika pronikla i na půdu CEN TC 254, která má ve svém portfoliu normu EN 13589-1. Tam se snad již ledy pohnuly a evropští výrobci začali hledat přísnější metody ověřování trvanlivosti svých výrobců. Tuzemští výrobci i zástupci evropských výrobců zatím většinou bezradně přešlapují nad zjištěnou pravdou a bojí se ji přiznat sobě i svým odběratelům.

Jaká má být životnost materiálů pro krytinu a pro DHV?

Je třeba se zamyslet, jestli není příliš riskantní, svěřit důležitou funkci ochrany stavby před vodou tenoučké vrstvě z různě modifikovaných plastů, zvláště, je-li to na tak dlouhou dobu. Vzpomeňme na výrobce střešních krytin, kteří nabízejí dokonce až třicetiletou záruku na krytinu. Životnost krytiny s takovou zárukou bude, doufejme, ještě delší, třeba 40 let. Vydrží tak dlouho tenoučká plastová fólie, i když bude otestována na všechny známé vlivy klimatu i zabudování? Co se stane, ztratí-li svoji funkci dříve? Nic? Pak jsme neměli investorovi brát z kapsy peníze ani za tu nejlevnější fólii. Z výše uvedeného ale vyplývá, že funkce DHV je ve střechách nad obytným podkrovím nezastupitelná. Jestli tedy někdo předpokládá, že materiály pro DHV mají kratší životnost než krytina, měl by investorům čestně sdělit, že budou muset střechu v průběhu životnosti krytiny přeložit nebo že si nemusejí kupovat tak kvalitní, a tedy dražší, krytinu. Pro doplnění: při stanovení návrhových životností konstrukcí se lze inspirovat v Pokynu F (ke směrnici o stavebních výrobcích 89/106/EHS) a v základní eurokódu ČSN EN 1990. V uvedených dokumentech se doporučuje například pro běžné pozemní stavby návrhová životnost konstrukcí vyměnitelných s určitým úsilím 25 let a životnost konstrukcí snadno vyměnitelných nebo opravitelných 10 let. Takže po DHV by se podle tohoto doporučení měla požadovat životnost 25 let, kdežto u taškové krytiny by stačilo 10 let. 

Jaká jsou východiska?

Kromě absurdního řešení, nestavět šikmé střechy, se nabízí dvě řešení:

  1. Změnit namáhání doplňkové hydroizolační vrstvy, která poškozují třívrstvé mikroporézní polypropylénové fólie. Takový záměr v případě klimatických namáhání jistě vyvolá úsměv. Lze se pokusit částečně snižovat teplotu zvětšením tloušťky větrané vzduchové vrstvy popd krytinou a rozměrů větracích otvorů. Lze zpřísnit pravidla pro navrhování, realizaci a užívání
    tak, aby DHV byla zabudována zcela ve tmě. Tato pravidla by ale nejspíš musela vyloučit použití některých druhů krytin a některých způsobů větrání vzduchové vrstvy mezi DHV a krytinou.
  2. Hledat odolnější kontaktní difúzně propustné materiály pro DHV. Stále jsou střechy, které bez použití dostatečně difúzně propustných materiálů do DHV nebude možné zateplit. Proto má smysl hledat materiály, které jsou propustné a zároveň lépe odolávají výše popsaným vlivům. Je téměř jisté, že se takové materiály nenajdou mezi nejtenčími a difůzně nejpropustnějšími fóliemi. To by však nemělo být na závadu, pokud se budou uplatňovat konstrukční řešení, která zajistí dostatečnou pravděpodobnost dosažení úspěchu při realizaci parozábrany. Vysoká difúzní propustnost je totiž nezbytná především tam, kde není jistota kvalitní funkce parotěsnicí vrstvy. Nekvalita konstrukcí parozábran nás tedy dohnala k vývoji sice propustných, ale málo odolných materiálů pro DHV. Masivnějších, méně, ale stále ještě dostatečně difůzně propustných fólií s jiným konstrukčním a materiálovým principem, je na trhu dost. Jen je zatím nikdo nechtěl, protože byly na trhu mnohem levnější materiály mikroporézní, o kterých se tvrdilo, že také fungují. Zde je třeba varovně zdvihnout prst. Tzv. nové typy fólií nejsou v boji z výše uvedeného důvodu moc otestované. I při našem průzkumu jsme je ze šedesáti střech zastihli jen na dvou. Je třeba přísně testovat v laboratořích a sledovat realizované stavby.
  3. Použít konstrukce a skladby střech méně závislé na difůzní propustnosti DHV. Podle současných technických poznatků o navrhování lze ale navrhnout skladby i s DHV z výrazně méně paropropustných materiálů než jsou třívrstvé mikroporézní polypropylénové fólie, které jsou funkční a s vyhovujícím vlhkostním režimem. Dokonce lze uplatnit i asfaltové pásy. Jejich vodotěsnost neovlivňuje kontakt s jinými materiály, jsou dostatečně dlouhodobé zkušenosti s jejich odolností vůči výše popsaným vlivům klimatu a zabudování.

Ověření rozsahu problému

V obavách, aby nevypustili nějakou „kachnu“, provedli technici Atelieru DEK velké množství ověřovacích zkoušek materiálu. Dále vedli úvahy, kolika lidí se popsaná problematika týká. Měli obavu, jestli kvůli pár drobným případům neprokazatelného zatékání nenaruší zaběhlé zvyklosti navrhování a provádění šikmých střech se skládanými krytinami. Závěry průzkumu provedeného v polovině roku 2012 agenturou STEM MARK ukázaly, že naopak je třeba co nejrychleji informovat širokou technickou veřejnost a zaběhlá konstrukční a materiálová řešení změnit.
Výzkum renomované agentury STEM MARK provedený 10. – 18.7.2012 zjistil, že v České republice bydlí přímo pod šikmou střechou, tedy v rodinném domě s podkrovím nebo v podkrovním bytě v obytném domě 30 % obyvatel. Šikmou střechu má v ČR 61 % bytových nebo rodinných domů.

Výzkum přinesl velmi zajímavé poznání o tepelně – technických vlastnostech bytů po d šikmou střechou a také, a to nás nyní zajímá, informace o četnosti hydroizolačních poruch. Z těch respondentů, kteří bydlí pod šikmou střechou, 52% zaznamenalo problém s vlhkými skvrnami. Zkušenost s protečením (27%), plísní (21%) a skvrnami na zdech (16%) jsou tři nejčastěji uváděné negativních zážitky u respondentů bydlících pod šikmou střechou.

Literatura

[1] ČSN EN 13859-1:2010, Hydroizolační pásy a fólie – Definice a charakteristiky pásů a fólií podkladních a pro pojistné hydroizolace – Část 1: Pásy a fólie podkladní a pro pojistné hydroizolace pro skládané krytiny

[2] ČSN EN 1928:2001, Hydroizolační pásy a fólie – Asfaltové, plastové a pryžové pásy a fólie pro hydroizolaci střech – Stanovení vodotěsnosti