Stavební světelná technika a stavební rozvoj našich měst v kontextu naší a evropské normalizace (II.

Po čtrnácti dnech se vracíme k rozhovoru s doc. Ing. Janem Kaňkou, Ph.D.
nad tématem světelné techniky v současných podmínkách výstavby v České
republice.

Proslunění je jistě součástí kvality bytu, ale určitě ne součástí
nejdůležitější. Logická orientace oken do ulice nebo do zahrady může mít v
konkrétních případech i větší význam než orientace ke světovým stranám.
Odpusťte, ale není váš pohled světelného technika trochu jednostranný?

Stavitelství a architektura je práce, ve které se snad nejvíce potkávají a
střetávají požadavky a ideje různých oborů lidské činnosti. Všechny požadavky
kladené na stavbu jsou důležité a žádný není nejvíce či nejméně důležitý. Vždy
jde o to, abychom za rozumné peníze zajistili pro co největší část populace co
nejlepší podmínky k životu. K tomu je nutno v přiměřené míře uplatnit všechny
požadavky, které jsou na výstavbu kladené. A dostanou-li se tyto požadavky v
konkrétních podmínkách do rozporu, pak je nutno hledat odůvodněný kompromis. Ten
může být uplatněn i ve stavebních regulativech například zmírněním požadavků na
proslunění bytů pro určité lokality či typy zástavby, kde se případný rozpor
vyskytuje. Za velmi jednostranný bych naopak považoval postoj, který požaduje
úplné zrušení požadavků na proslunění jen proto, že v některých případech jsou s
jejich splněním snad nějaké potíže.

Nepřinesla nová doba důkazy o přeceňování zdravotních účinků
slunečního záření v minulosti? Sám jste na jedné přednášce říkal, že
baktericidní účinek ultrafialového záření je násobně oslaben při průchodu
dvojitým sklem okna a významnou roli jistě také hraje ten fakt, že i při splnění
dnešních požadavků na proslunění dopadají sluneční paprsky jen na malou část
povrchů obytné místnosti, která ještě navíc je menší částí obytné plochy bytu.

To vše je pravda a všimněte si, jak jsou u nás požadavky na proslunění
umírněné. Klíč k objasnění blahodárného působení slunečního záření při hubení
choroboplodných zárodků v bytech je nutno hledat v dlouhodobém působení.
Sluneční záření vniká do bytu po týdny, měsíce, roky a desetiletí. V porovnání s
venkovním prostorem sice s malou intenzitou, ale stále, dezinfikuje byt.
Případné studie ke kvantifikaci tohoto jevu by musely být dlouhodobé a tudíž
velmi drahé. Ale důkazní břemeno je na kriticích stávající úpravy.

Podezření budí i forma stanovení požadavků na proslunění. Proč se
hodnocení proslunění vztahuje právě k datu 1. března?

Metoda hodnocení proslunění se u nás používá už po tři generace. U jejího
zrodu jsem tedy nebyl. Vím ale, že cílem autorů bylo zajistit uživatelům bytů
přiměřenou dobu přítomnosti slunečních paprsků alespoň v jedné z obytných
místností v jarních měsících, tj. v době kdy po přestálé zimě obyvatelé nejvíce
trpí nedostatkem slunečního záření, jarní únavou a sezónní emoční poruchou. Byla
snaha vyloučit taková řešení bytů, při kterých by byla všechna okna obytných
místností orientována na sever nebo téměř na sever, případně měla příznivější
orientaci, ale s extrémním stíněním. Takovou věc ale můžete zajistit různými
způsoby. Třeba různou kombinací rozhodného data a požadovaných minut oslunění.
Například německá norma na oslunění používá rozhodné datum 17. ledna a požaduje
dobu oslunění jednu hodinu. Autoři naší metodiky, kterou používá i Slovensko,
vybrali den 1. března a požadovanou dobu 90 minut. Stanovený cíl metodika
spolehlivě plní a s malými obměnami funguje tak už více než 50 let.

Někdy se staví do protikladu vnitřní prostor budov proti prostoru
veřejnému. Příliš přísné hygienické požadavky na vnitřní prostředí prý brání
tvorbě veřejného prostoru měst.

Z hlediska stavební světelné techniky tu žádný rozpor nevidím. Požadavky na
vlastnosti obou prostorů by měly být vyvážené a oba prostory mají tvořit
jednotu. Při tom vyvažování by ale přeci jen měla být respektována skutečnost,
že podle údajů WHO městský člověk tráví 90 % svého času uvnitř budov.

Nejsou ale současné požadavky na osvětlení a oslunění přehnané?
Neodporují moderním urbanistickým tendencím?

Hygienické požadavky včetně požadavků na denní osvětlení a oslunění budov,
zejména obytných, byly zavedeny po neblahé zkušenosti z doby průmyslové revoluce
v 19. století. Ta byla spojena s nespoutaným prouděním lidí do měst, chaosem v
nich, se zvyšováním sociálního napětí a s všeobecným brutálním stavebním vývojem
využívajícím území měst na základě spekulací, kdy se ignorovaly požadavky
zdravého bydlení. Souvislost mezi výskytem infekčních nemocí a nedostatkem
denního světla a slunečního záření v bytech byla prokázána dlouholetou lékařskou
praxí v té době. Nezdravé podmínky na pracovištích i v bytech byly příčinou
vysoké úmrtnosti. Přední urbanisté na tyto skutečnosti reagovali v Athénské
chartě z roku 1933. V tomto dokumentu se při plánování měst doporučovalo
prostorové oddělení bydlení a rekreace od průmyslu. Spojení těchto funkcí se
předpokládalo dopravou. Jen tímto způsobem bylo v té době možné oprávněné
hygienické požadavky splnit. Mimo jiné je v článku 26 této charty požadováno
stanovení minimální doby oslunění pro každý byt.

Ano, ale od vydání Athénské charty už uplynulo 80 let. Od té doby se
jistě ve světě mnohé změnilo.

To nelze popřít. Doprava, zejména individuální automobilová, zřejmě předčila
očekávání tvůrců Athénské charty. Tak dnes máme každodenně silnice plné aut lidí
cestujících mezi bydlištěm a zaměstnáním. A tato auta kontaminují venkovní
prostor možná stejnou měrou, jako před léty průmysl. Ten zase díky novým
technologiím a přísnější kontrolou emisí u zdrojů už tolik neznečišťuje své
okolí a také stále větší část populace je dnes zaměstnána v terciární a
kvartérní sféře. V koncepcích moderního města se opět navrhuje slučování obytné
a průmyslové, či spíše zaměstnanecké, funkce města do společných lokalit tak,
aby každodenní zbytečná migrace auty byla nahrazena chůzí na krátké vzdálenosti
kvalitním veřejným prostorem. Tento směr v teorii stavby měst je podporován i
naší současnou světelně technickou legislativou. V parteru budeme navrhovat
služby a prostory s časově omezeným pobytem lidí bez nároku na vyhovující denní
osvětlení, ve vyšších patrech výrobu a administrativu řádně osvětlenou denním
nebo sdruženým světlem a v nejvyšších částech zástavby budou řádně osvětlené a
prosluněné byty.

Od dob průmyslové revoluce se zdravotní stav obyvatelstva nepochybně
zlepšil. Nemyslíte ale, že spíše než prosluněním bytů je to vlivem lepší
zdravotní péče? Na rozdíl od 19. století máme dnes proti infekčním nemocem
antibiotika.

Ano, a ještě můžete dodat, že kdo má v bytě málo sluníčka, může si dnes zajít
do solárka! Nemyslím si, že pohrdání přírodním prostředím a jeho nahrazování
medikamenty je ta správná cesta lidstva do 21. století.

Jakou roli tedy hraje stavební světelná technika v současných
urbanistických tendencích?

Přestože některé body Athénské charty jsou dnes asi překonanou minulostí,
článek 26 o proslunění dosud nikdo nezrušil a ani není známa existence důvodů
pro jeho zrušení. Mezi požadavky na moderní město stále zůstává požadavek
umožnit všem občanům města včetně občanů starých a hendikepovaných žít zdravě.
Jedním z klíčových problémů soudobého městského plánování se stal udržitelný
rozvoj. Od vzniku Římského klubu v roce 1968 a zejména pak od vydání publikace
Meze růstu v roce 1972 je požadavek udržitelného rozvoje neopominutelnou
součástí jakýchkoli moderních urbanistických koncepcí. Sluneční záření patří
mezi obnovitelné zdroje a má řadu příznivých vlastností. Léčí, těší, hřeje a
svítí zadarmo a jeho přímé využívání není spojeno s kontaminací životního
prostředí odpady. I když vztah mezi denním a umělým osvětlením v budovách je
složitější, než by se na první pohled mohlo zdát, může správně navržené denní
osvětlení interiérů spořit energii, kterou by jinak spotřebovalo umělé světlo.
Umíte si představit pro rozvoj ještě něco více udržitelného, než je přímé
využívání slunečního záření v budovách? Proto mohu jen těžko chápat některé
současné tendence požadavky na denní osvětlení a proslunění budov podstatně
redukovat či rušit.

Snad největším současným problémem soudobého urbanismu jsou tzv.
„satelitní města“ která jsou tvořena jen nekonečnými koloniemi rodinných domů
bez funkčního veřejného prostoru protože bez jakékoli jiné než obytné funkce.
Nepodílí se právě požadavky na proslunění bytů svými velkými nároky na odstupy
mezi budovami na malé hustotě osídlení těchto stále rostoucích lokalit, které
zabírají stále další a další zemědělskou půdu?

V žádném případě. Je mi velmi líto, že se tento nesmysl mezi technickou
veřejností šíří, a je mi líto, že ho šíří právě někteří architekti, kteří by
skutečný stav věcí měli znát. Během čtvrthodiny bych vám mohl pomocí diagramu
zastínění na příkladech ukázat, že současné požadavky na proslunění bytů mohou
být splněny i při odstupu mezi rodinnými domy pouhých pět metrů. Při dostatečně
velkých oknech není ani denní osvětlení obytných místností při takových
odstupech problémem. Příčiny nízké hustoty osídlení v této sídelní bramboračce,
o které mluvíte, je nutno hledat jinde, než v legislativě o proslunění a o
denním osvětlení bytů.

Dobře, ale jak řešit proslunění v kompaktní městské zástavbě, kde
obytné domy jsou v řadách či blocích bez mezer?

Uvažujeme-li čtyřpodlažní zástavbu, pak nám práce s diagramem zastínění
napoví, že při vedení ulice od západu na východ bude vyžadována její šířka
bezmála 20 metrů. Jestliže ale ulice kříží poledník pod úhlem 45°, pak postačí
šířka 15 metrů.

Není ale čtyřpodlažní zástavba příliš nízká?

Už jsem o tom mluvil. V parteru budou služby a prostory s časově omezeným
pobytem lidí, ve vyšších patrech výroba a administrativa řádně osvětlená denním
nebo sdruženým světlem a až v nejvyšších čtyřech podlažích zástavby budou
prosluněné byty. V některých případech mohou být ulice užší a nebo budovy vyšší,
pokud lze zajistit proslunění z vnitřní strany bloku. Vnitřní prostor bloků
obytných domů ale musí být využit tak, aby nebyl zastavován vysokými objekty.

Proč tedy architektům a realitním agenturám požadavky na proslunění
vadí?

Věřím, že vadí jen naprosté menšině architektů. Tuto otázku ale musíte
položit jim. Při své praxi jsem zaznamenal větší problémy s posuzováním oslunění
jen v projektech přístaveb a nástaveb ve stávající blokové zástavbě v centru
Prahy. Musím konstatovat, že u projektů rekonstrukcí v těchto lokalitách často
dochází k vážným disproporcím mezi představou investora a požadavky na
proslunění a denní osvětlení, pokud tyto rekonstrukce nerespektují dvorní, ale
někdy i uliční, čáru zástavby nebo svojí výškou či půdorysným rozsahem jinak
neodpovídají poměrům v lokalitě. Jsem ale přesvědčen, že vnitřky bloků obytné
zástavby by neměly být zastavovány vůbec, protože jsou často jediným prostorem
pro zachování zeleně v urbanizovaném prostoru. Mají sloužit k rekreaci obyvatel
a spolu s ulicemi a náměstími mohou tvořit tolik potřebný veřejný prostor města.
Pokud ustanovení světelně technických norem, kterých jsem byl dosud
zpracovatelem, zkřížila příliš ambiciózní plány nějakého investora na zastavění
vnitřku obytného bloku v historickém centru města či mimo něj, pak tato
ustanovení fungovala správně.

V některých státech a městech Evropy ale nemají žádné požadavky na
proslunění a požadavky na denní osvětlení mají mnohem méně přísné. Často je v
této souvislosti uváděna například Vídeň.

Tomu věřím. Podívejte se Googlem na blokovou zástavbu v centru Vídně a
uvidíte, jak daleko tam už pokročili v zastavování vnitřního prostoru obytných
bloků. A položte si otázku, zda takový způsob výstavby by byl pro naše města a
jejich obyvatele přínosem.

(Zdroj maps.google.com)

Bloková zástavba obytnými domy severně od centra Vídně. Domy jsou navyšovány
několikapodlažními nástavbami a prostor uvnitř bloků je téměř zcela zastavěn.
Zeleň z bloků zcela vymizela.

… ano, to je opravdu velmi hustá zástavba. Myslíte si, že se bude
takto stavět i v našich městech?

Bohužel už se staví. Zastavování vnitřků obytných bloků a přílišné navyšování
objektů v kompaktní blokové zástavbě našich měst je téměř vždy v rozporu s
požadavky platných světelně technických norem. Kromě toho není přiměřené poměrům
a odporuje tak odstavcům (7) a (8) článku 4 vyhlášky 26/1999 i § 127 Občanského
zákoníku. Státní správa by tak mohla mít dostatek prostředků pro regulaci
výstavby v této věci. Problém je ale v poctivosti některých zpracovatelů
světelně technických studií. Proto se domnívám, že by se naše legislativa měla
urychleně k tomto problému jasněji vymezit například úplným zákazem zástavby
vnitřního prostoru bloků nebo alespoň stanovením přísných podmínek pro takový
druh staveb. Požadavky stavební světelné techniky potřebnou regulaci výstavby
města významně podporují, ale samy o sobě nejsou schopny všem negativním jevům
účinně bránit.

Jak tedy vidíte budoucnost stavební světelné techniky u
nás?

Denní osvětlení interiérů budov a proslunění bytů tvoří významnou součást
prostředí, ve kterém žijeme. Požadavky na výstavbu v této věci byly stanoveny na
základě dlouhodobého sledování důsledků nekoordinovaného vývoje osídlení v době
průmyslové revoluce minulých dvou staletí a jsou zakotveny ve všech významných
dokumentech moderního urbanismu. Tyto požadavky jsou stále platné. V nejbližší
budoucnosti však bude třeba tyto požadavky aplikovat více diferencovaně podle
charakteru území či lokality. Rozdílné zastavovací podmínky v různých částech
našich měst totiž komplikují možnost stanovení jednotných limitů. Tlak na
realizaci efektivních řešení z hlediska stavební světelné techniky je nutno
uplatňovat vždy. Možné je to ale jen v rámci daných podmínek. Domnívám se, že
rozhodování o limitech proslunění a denního osvětlení bude třeba ve stále větší
míře svěřovat oprávněným institucím měst a městských částí, které nejlépe svůj
region znají. K tomu bude třeba variantně uspořádat limity v našich normách a
také to předpokládá vypracování příslušných regulačních plánů územního rozvoje.

Pane docente děkujeme za rozhovor.