Určování defektů hydroizolací staveb a mýty s tím spojené, 1. část

Konference Defekty budov konaná v Českých Budějovicích ve dnech 19.–20. 11. 2009 znovu upozornila na časté nedostatky hydroizolačních konstrukcí a jejich následky, které se opakovaně vyskytují již desítky let. Některým defektům by mohla zabránit i aktualizace a doplnění národních norem, pro které se v poslední době podmínky zlepšily, takže není nutné se omezit pouze na mechanické přejímání evropských, převážně výrobkových nebo zkušebních norem. Část konference byla proto věnována i přípravě dalších etap normalizace.

Při objasňování zjištěné poruchy hydroizolačního systému je důležité nejen vycházet z přesné diagnózy všech možných příčin každého defektu, ale také identifikovat všechny faktory včas a ve správném časovém pořadí. Každá vada, a to se týká nejen střech, ale především hydroizolací spodní stavby, nemusí mít za následek viditelné selhání hydroizolace v průběhu provádění nebo brzy po dokončení díla. Někdy se sníží pouze předpokládaná trvanlivost, odolnost proti různým nepříznivým vlivům, mechanickým nebo korozním, tedy celková hodnota díla.
Chybná diagnóza, jak již delší dobu upozorňuji, může vycházet někdy z toho, že dokonce existuje jedna skupina „pravidel“, resp. spíše dlouho přejímaných mýtů, která se někdy již desítky let pokládají za měřítko správnosti hydroizolační konstrukce nebo vhodnosti materiálu a mohou ovlivnit i rozhodování o podstatě defektu a vhodném způsobu jeho odstranění. Těm bude věnována i další část článku.

Defekty a názvosloví
Je třeba připomenout, že pojem „defekt“ názvosloví českých norem nezná. Pro označení příčin a následků selhání hydroizolačních konstrukcí bylo již při revizi ČSN 73 0600, ukončené v roce 1994, snahou najít a upřesnit základní názvy. Pojem „vada“ byl zvolen pro výchozí chybný postup, obsažený převážně již v projektu. Ten určuje podmínky, materiál a základní pravidla provádění (čl. 3.40). Pojem „porucha“ má zahrnovat spíše důsledek takové vady, převážně pronikání vody v různém skupenství – kapaliny, vodní páry nebo někdy sněhu nebo ledu (čl. 3.39). Toto názvosloví bylo v podstatě převzato i do revidovaného znění normy v roce 2000 a není v rozporu s ustanoveními občanského zákoníku, kde se pojem vada používá pro vadu díla i výrobku.
Vyskytují se i další skupiny nebo dvojice pojmů, jejichž nesprávný výklad může značně zkreslit skutečnou podstatu defektu a prodlužovat spory o dodávce na desítky let. Takovými pojmy jsou mimo jiné: údržba, oprava, rekonstrukce, trvanlivost, spolehlivost a další.

Postup diagnózy defektu
O následcích vad, tj. projevech zřetelné poruchy hydroizolace, nebývají zásadní spory. Konečným projevem je vždycky voda na nesprávném místě – podle druhu konstrukce více nebo méně viditelná. Různá však může být její forma nebo množství. Příčin může být ovšem nespočetné množství, i když se některé chronicky opakují
Výchozím bodem by měl být podrobný rozbor možných vad projektu – pokud takový vůbec existuje –, a znalost všech navržených materiálů a jejich skutečných vlastností, ne jen údajů poskytovaných dealery a výrobci. V dalším postupu pak vyhodnocení všech dostupných okrajových podmínek, mj. i klimatických. V konečné fázi, pokud se nedojde již dříve k použitelným zjištěním, i náročný fyzický průzkum skutečného provedení konstrukce sondami, odkrytím větších ploch izolací apod. Jak víme, zjištěné provedení se může bohužel od projektu podstatně lišit, někdy tak, že všechny dokumenty se mohou ukázat jako nepoužitelné.
Ztížení průzkumu představuje to, že jen velmi málo nedestruktivních metod může poskytnout spolehlivé výsledky. Přesto bývají efektní hledání místa průsaků vody přístroji s ručičkami a s mnoha dráty a elektrodami velmi oblíbená, jen málokdy však vhodná pro něco jiného než pro získání peněz. Lidé rádi věří, že přijde nějaký „proutkař“ a najde opravitelnou netěsnost někde v hloubi konstrukce, třeba i pod násypem zeminy, betonem a různými pomocnými vrstvami. Před nedávnem se mi dovolal projektant, který na podkladě jednoho mého vysloveně ironicky míněného článku o měření vad hydroizolace (obr. 1) po mně chtěl za každou cenu kontakt na toho zázračného měřiče, který nacházel a označoval průsaky pod více než půlmetrovou vrstvou mokré zeminy.
Ani pečlivě připravené zátopové zkoušky, které mohou být platnou pomůckou, v mnoha případech nezjistí nic [1]. Lepší situace je tam, kde poruchy mají souvislost s defekty z oblasti tepelné techniky, kde jsou k dispozici solidní měřicí metody.
Lokalizace vady konstrukce bývá obtížná. Lepší podmínky jsou tam, kde jsou hydroizolační vrstvy přístupné, nebo i viditelné. Obr. 2 nám ukazuje, jak perforace plastového svodu zazděného ve stěně terasy, způsobená hmoždinkou z kontaktní termoizolace, působila dlouho nevysvětlitelné poruchy.
Je třeba se smířit s tím, že zjišťování vady může trvat i několik let. Není dobré věřit dodavatelům vadných prací, že se jedná o snadno zjistitelnou a odstranitelnou maličkost.

Vada projektu a možnosti opravy
Základní otázkou, kterou má znalec obvykle zodpovědět nebo která se vyskytuje při soudním řízení, je, zda je vada (porucha) opravitelná. Je proto nutné také ujasnit si, co přesně je oprava a co má a může splnit.
Vadu a její původ je nutné pojmenovat. Obtížně se dokazuje vada vycházející z projektu. Návrh často nerespektuje možnosti hydroizolační techniky nebo schopnosti dodavatelů. Vyskytují se detaily, které se nedají zaizolovat, vážné důsledky může mít nesprávné určení a pojmenování hydrofyzikálního zatížení (voda, vlhkost) nebo intenzity mechanického namáhání, někdy dokonce nečekaná změna podmínek, kterým měla být hydroizolace původně vystavena [2]. To může vést k navržení materiálu, který nemá dostatečnou odolnost – neodpovídá danému mechanickému a koroznímu zatížení (ČSN 73 0600), potřebné skladbě hydroizolace. Příkladem chybně navržené konstrukce může být bazén v Benešově z roku 1985, kde pronikala voda mnoho let od bazénu do obvodových zdí a přepážek kolem bazénu proto, že izolace byly průběžné a voda natékala na izolaci a pod dlažbou až do stěn (obr. 3).

Volba materiálů vzhledem k podmínkám zabudování
Skutečná životnost hydroizolace a chování projektem navržených materiálů po delší době jsou často velkou neznámou. Prokázání vady materiálů a získání nějaké náhrady bývá prakticky nemožné. Takové úvahy mnohdy přesahují i rozlišovací schopnosti soudu. Měřítkem, velmi diskutabilním, proto bývá: Když v současnosti do stavby nezatéká, defekt je „odstraněn“.
Také definice působících korozních vlivů, zejména mechanických, se hledá těžko. Například úplně jiné mechanické namáhání s jinými důsledky působí na hydroizolační vrstvu nad trhlinou v podkladu, která má jednosměrný a pomalý pohyb, a jiné nad trhlinou s opakovaným pohybem, působícím i únavu materiálu. DIN 18 195, díl 8 a podle ní i ČSN 73 0600/1994 klasifikovala dříve namáhání v několika kategoriích, aby se získalo alespoň nějaké měřítko.
Není zde možné nezmínit skutečnost, že vada projektu nemusí být vždy odvislá od znalostí projektanta, ale někdy je i důsledkem tvrdošíjného lpění investora na úpravách, které není možné spolehlivě zajistit. Podle mého názoru by jako oprava mohla být označena pouze taková následná úprava stávající hydroizolační konstrukce, která by ji uvedla do stavu, který předpokládal kvalitní projekt a který již investor obvykle zaplatil. Ostatní úpravy jsou někdy rekonstrukcí, někdy jen pochybným provizoriem s nejistou účinností a trvanlivostí.
Poznámka: V této souvislosti by mohl být zajímavý výklad § 422 obchodního zákoníku, který za vadu označuje i dodání jiného zboží, než určuje smlouva. Jak by to bylo v případě, že se pro „opravu“ použije jiný materiál?

Ani celková rekonstrukce, která může v případě, že zásah do hotové hydroizolační vrstvy není možný, volit náhradní řešení značně odlišné od původního – a proto se dá těžko označit za opravu stávající hydroizolace –, nemusí být a ani nebývá ve všech ohledech plnohodnotná.
V závěru projektu opravy, bez něhož je oprava vydána na milost i nemilost schopnostem provádějících „izolatérů“, by měl být i odhad zbytkového znehodnocení stavby a cenového vyrovnání.
V praxi výše uvedený postup ovšem naráží na nejrůznější překážky. Zhotovitel:
a) zapírá skutečnou vadu a označuje evidentní poruchu za důsledek něčeho zcela jiného, co jde snáze opravit;
b) snaží se posunout vznik poruchy do doby dlouho po převzetí nebo i konci záruky a k poruše se nehlásí;
c) zakrývá tvrdošíjně stále stejné vnější projevy poruchy nesprávnou technologií a pokaždé tvrdí, že je vše opraveno, a to tak dlouho, až investorovi dojdou síly k reklamacím nebo firma vyhlásí konkurz.

Snad nejznámějším postupem „oprav“, zejména z doby masivního používání oxidovaných asfaltů, bylo vrstvení někdy i více než deseti pásů na sebe a praskání povlaku stále v témže místě. To se dalo sice velmi logicky a v souladu se všemi fyzikálními zákony očekávat, překvapivě často to však „opraváře“ nezarazilo.
Jako zajímavost se dá uvést, že spíše teoreticky existuje i taková možnost, že hydroizolační konstrukce bude po rekonstrukci kvalitnější, než bylo původní řešení. (Použijí se kvalitnější materiály, více vrstev, dokonalejší napojení apod.) Je ovšem velmi riskantní takový stav konstatovat. Stalo se mi, že dodavatel zodpovědný za špatnou funkci původní stavby z toho ihned vyvodil dokonalost provedené opravy a málem vyžadoval doplatek.

Materiály – příčina defektů
Kromě volby nevhodného materiálu přímo projektem může být příčinou poruchy i neznalost jeho skutečných vlastností nebo okolních vlivů. Již mnohokrát bylo zdůrazněno, že běžné komerční parametry říkají o použitelnosti velmi málo (obr. 4). Ani například mechanické vlastnosti udávané výrobcem, jako pevnost v tahu nebo průtažnost, nemusí být úplně směrodatné pro výběr (viz výše), tím méně vlastnosti, o kterých běžně nevíme, k čemu jsou dobré. Nebezpečné je navržení a použití neověřeného materiálu, i když byl schválen k použití výzkumným ústavem, jako např. v roce 1994 vývojové fólie Vinytol Duo pro hydroizolaci suterénu obchodního domu ve Zlíně, který ke všemu měl ještě podle tehdejších požadavků sloužit jako protiatomový kryt. Tato fólie, jak se příliš pozdě zjistilo, byla podélně propustná pro vodu, protože se skládala ze dvou vrstev navzájem netěsně spojených (obr. 5).

Parametry výrobků
I nepříliš zasvěceného pozorovatele může někdy zarazit různý „metr“ při hodnocení některých typů materiálů. Je těžké pochopit, proč je třeba vymýšlet stále nové a složitější metodiky pro zkoušení zejména pásových hydroizolačních materiálů asfaltových i polymerních, když je často nedokážeme zařadit do souvislosti s očekávaným namáháním nebo i posláním hydroizolační konstrukce. Naproti tomu se můžeme divit, jak je možné nechávat bez větší pozornosti skutečnost, že se velké skupiny hydroizolačních materiálů, používaných pro identické účely a namáhaných úplně stejně jako materiály dodávané v rolích, v mnoha parametrech vůbec nehodnotí. Jsou to hlavně syntetické a cementové nátěrové hydroizolační hmoty a jejich lepidla a tmely, spojovací prvky. Bentonitové rohože bez pevného vodotěsného spojení, obsahující v sobě textilní vložky s podélnou propustností pro vodu, tedy na hranách otevřené, jsou při použití obdobným způsobem jako povlakové izolace přímo výsměchem všem snahám o stálé zdokonalování zkoušek spojů pásových materiálů ve smyku, odlupu, zkoušek průtažnosti, propustnosti, odolnosti proti stárnutí apod. (obr. 6).
Podívejme se například na novou ČSN EN 13707+A2 pro hydroizolační pásy, která uvádí pro asfaltové pásy 26 parametrů pro zkoušení [3] a další (víceméně zbytečné) tabulky informující o chemické odolnosti. Je bohužel příznačné pro celou hydroizolační techniku, že se v ní uplatňují ohromné počty výrobků, o kterých nemáme k dispozici téměř nic, kromě nejasného slovního hodnocení, například „překlene trhliny v řádu několika milimetrů“. Nejednotné je hodnocení modifikovaných pásů a podobně. Většina nátěrových hmot má údaje jen o vlastnostech nových vrstev, některé hydroizolační nátěry však křehnou již po několika týdnech. Hodnoty, pokud vůbec nějaké existují, jsou pak bezcenné.
ZÁVIŠ BOZDĚCH
foto autor

Literatura:
1) Bozděch, Z.: Zátopové zkoušky a jiné kontrolní metody, Materiály pro stavbu, XI, č. 6, 2005, s. 44.
2) Bozděch, Z.: Nepřiměřené zatížení hydroizolací pozemních staveb jako příčina jejich poruch – část 1., Materiály pro stavbu, XI, č. 1, 2005, s. 38.
3) ČSN EN 13707 Vyztužené asfaltové pásy pro hydroizolaci střech. Definice a charakteristiky.
4) A lfeis, C.: Untersuchungen über Ursachen der Zerstörung von Grundwasser – Isoliermaterialien, Braunschweig, 1931, s. 83.
5) Pavlát, J.: Klasické hydroizolace – kde se chybuje. Stavitel, č. 12, 1996, s. 18.
6) R heinzink – použití v architektuře. Rheinzink CZ, Poděbrady, 1988 (překlad z 9. vydání firemní publikace RH EINZINK – Anwendung in der Architektur, Datteln, 1988).
7) Walther, H.: Bitumen und Metall, VEDA G Buch, VEDAG, Berlín, 1937.

Ing. Záviš Bozděch (*1929)
absolvoval VŠCHT Praha. Od roku 1962 pracoval ve výrobě a výzkumu asfaltových materiálů (JCP Štúrovo, VVÚ pozemního stavitelství Praha, VÚPS Praha). Od roku 1978 působí v oboru hydroizolačních konstrukcí staveb a posuzování hydroizolačních materiálů.

popisky:
Obr. 1: Hledání netěsností měřením vodivosti vrstev nad garážemi (Praha-Bohnice, 2002)
Obr. 2: Vada provedení: Perforace svodu od terasové vpusti byla důsledkem „speciálního“ ukotvení termoizolace hmoždinkou přímo do okapového svodu. Vzorek po vybourání z dělicí zídky (Praha, 2004).
Obr. 3: Příklad vady projektu: Neoddělená hydroizolace ochozu je níž než hladina v bazénu (Sportprojekt Praha)
Obr. 4: Nevhodný materiál. Příklad degradace běžných mPVC fólií po uložení 100 dní v odpadní vodě za provozu (Léčiva Měcholupy, 1988).
Obr. 5a: Již neodstranitelná konstrukce nad hydroizolací v době zjištění nevhodnosti použité hydroizolační fólie
Obr 5b: Vada materiálu. Netěsnost v přesahu zjištěná vakuovou zkouškou.
Obr. 5c: Problém netěsnosti hran u podélně propustných pásů jako Vindol duo a rohoží s bentonitem
Obr. 6: Pás s bentonitem složený mj. ze dvou podélně vodopropustných vrstev (vlevo stav po nasáknutí vodou).
Obr. 7: Opravované trhliny nátěru CONIPUR, použitého na pojezdnou plochu parkoviště – dva roky po provedení (2009)