Obnova památkově chráněné dřevěnice č.p. 199 ve Štramberku
Obnova historických objektů předpokládá znalost vývoje objektu a používání tradičních technologií a materiálů. Příspěvek popisuje postup prací i obecné zásady rekonstrukcí roubených objektů v tomto regionu a zvláště Městské památkové rezervace Štramberk, který je vrcholným představitelem dochované zástavby tohoto typu, dříve zcela běžné. Obnova tohoto objektu č. p. 199 ve Štramberku byla předmětem jednoho dílu televizního pořadu ostravského studia České televize Chalupa je hra dne 20. 1. 2009.
Z historie objektu
Objekt dřevěnice č. p. 199 leží na okraji Městské památkové rezervace Štramberk a je uveden v Ústředním seznamu kulturních památek pod rejstříkovým číslem 13220/8-3440 jako roubený dům č. p. 199 Zauličí, parc. čís. 596 st., k. ú. Štramberk. Je popsán jako: Příklad domu roubeného z kuláčů z konce 18. století s dochovanou půdorysnou dispozicí vzácného archaického typu o třech prostorách, se vchodem v kratší straně domu. Významný zejména jako doklad starobylé techniky roubení a vazby trámů na nároží. (pův. č. r. 2043/A 46).
Z historie tohoto lidového dřevěného stavení: Před přečíslováním na č. p. 199 v roce 1807 dostal objekt při soupisu domků v roce 1771 číslo popisné 141. Už tehdy v něm žila rodina Kelnarů, převážně místních řezníků. Pod stejným jménem jsou zde připomínaní také v letech 1820 a 1874. Přesná dendrochronologická datace sice ještě nebyla vyhodnocena, ale minimálně 200leté stáří prvků objektu je zcela reálné.
Vnitřní dispozice a technický stav
Jedná se o objekt situovaný na pozemku parc. č. 596 v k. ú. Štramberk. Dům u hlavní průjezdné komunikace Štramberka Zauličí tak svým řešením využívá především svah na hraně této komunikace. Kamenná podezdívka podsklepení je pod celým půdorysem objektu. Roubené obytné patro je přístupné ze západního štítu, který leží u komunikace Zauličí. Střecha objektu je sedlová s oboustrannými kabřinci (kuželovými kozuby) a podlomenicemi (obháňky). Nosnou konstrukci tvoří dřevěná jednoduchá krovová (jalová) stolice s hambálkovým trámem pod hřebenem a dalším nad vazným trámem, a to pouze ve štítových vazbách. Střešní krytina je provedena z dřevěných šindelů. Půdorys v poslední fázi vývoje představuje v obytném patře vstupní síň s kuchyní, s vestavbou sociálního zařízení a se schodištěm do podkroví. Na odvrácenou jihozápadní stranu k ulici Dolní je situována pavlač s dřevěným schodištěm sestupujícím z obytného patra do sklepa, jehož obvodová stěna tvoří kamennou podezdívku na úrovni komunikace Dolní. U vstupu na západním štítu je rovněž vnější kamenné schodiště. U východního štítu se nachází pěší dlážděná komunikace.
Toto řešení objektu zvaného „ostrov“ se zachovalo i přes srovnávání nivelet hlavních komunikací, což je v současné době proces vedoucí k narušování zvláště soklových partií štramberských objektů.
Stav domu v době předání odpovídal jeho dlouhodobému využívání bez zvláštní stavební údržby. Byly destruovány zejména podlahy, spodní partie krovu a střešní krytina. Rovněž stěna podél komunikace Zauličí a komínová hlavice musely být obnoveny do původního stavu podle dobové dokumentace.
Postup prací
V první fázi byla provedena demontáž krovu a výměna jeho poškozených prvků. Zdravé prvky byly zachovány. Podlahy, s ohledem na jejich havarijní stav, byly vybourány v celém rozsahu objektu a nahrazeny novými. Nášlapnou vrstvu zde tvoří dřevěné palubky. V rámci výměny podlah bylo v objektu provedeno podlahové vytápění. To proto, že zmíněný způsob vytápění je pro záměr využívání celoročního bydlení v současné době nejvhodnější. Mimo tyto úpravy došlo k obnově rohových zděných kamen a k modernizaci sociálního zařízení v koupelně. Přezděna byla také komínová hlavice (s nevhodnou nástavbou z bílých vápenopískových cihel) – a to podle dobové dokumentace. K jiným stavebním změnám u této památky nedošlo.
Jak je patrné z některých fotografií, bylo nutno používat jen kvalitní materiál bez výšušných trhlin a s vhodným způsobem opracování – tesáním či srovnáním pořezem, profilací okapních nosů apod. Povrchová úprava je u detailů jen doplňkovou záležitostí. I například u střešního vikýře, kde zvláště po hrubém řezání zbývá mnoho odstávajících třísek, které nejsou estetické a z hlediska požárního a vlhkostního problematické.
Obecné zásady pro rekonstrukci dřevěných lidových staveb
Na základě rekonstrukce zmíněného objektu a další řady dřevěných lidových staveb je možno formulovat následující obecné zásady:
1. Ochranné nátěry dřeva mají být prováděny až po urovnání povrchů včetně tesařských spojů. Ponechání neošetřených čel prvků (po zkrácení či zhotovení) – třeba z kvalitních tesařských spojů, je častým prohřeškem při podobných pracích, kdy právě tyto detaily jsou z hlediska napadení hnilobou, dřevokaznými houbami či hmyzem nejcitlivější. Pokud jsou následně dotovány stékající vodou (například kondenzátem z parotěsné zábrany), lze první příznaky pozorovat již cca za 5 let.
2. Výběr použitého řeziva na výměnu destruovaných prvků je velmi důležitý. Na základě negativních zkušeností s (i několikrát) uměle a rychle vysušovanými prvky ze sušárny, které se časem v důsledku podélných trhlin téměř rozpadnou, bylo rozhodnuto shánět stabilní, po řadu let postupně vysušovaný materiál na demolicích dřevěnic v místě i v zahraničí, zejména na Ukrajině.
3. Obvyklé „zestařování“ povrchů, jejich poškrabáním ocelovými kartáči, vede ke zvětšení povrchu a narušení krajních vláken, které jsou ze statického hlediska velmi důležité. Očištění hrubým rýžovým kartáčem, rychlé opláchnutí vodou v teplých měsících a následné dosušení obnovením transparentních ochranných nátěrů (i v přírodním našedlém odstínu vysušeného dřeva) je spolu s dobrým technickým řešením a provedením možno považovat za maximum, kterým můžeme roubenému objektu pomoci. Jen u opravdu namáhaného soklu v blízkosti komunikace lze souhlasit s tlustší vrstvou lazury nebo lépe vosku, který zatáhne i vymazávku spáry. Pokud byl objekt omítnut, je vhodné uvažovat o sanační omítce na silikátové bázi.
4. Vzhledem k tomu, že při předpokládáném intenzivním využívání k bydlení v zimním období je nutno počítat s větší kondenzací vodní páry na vnitřním povrchu obvodových stěn, zejména v kritických místech (vodorovné kouty u stropu a u podlahy, svislé kouty) je nutno objekt trvale temperovat a zároveň řádně větrat. Nové provedení oddilatované vyhřívané akumulační betonové vrstvy umožňuje ponechat tradiční kamna, bez nutnosti budování teplovodních či teplovzdušných rozvodů s kritickými místy prostupů a problematickým působením výdechů či radiátorů v interiéru.
Ing. Pavel Šmíra,
Foto: autor