Střešní krytina z titanzinkového plechu

Poměrně nedávno jsem byl svědkem rozhovoru mezi dodavatelem stavby a investorem, který na dotaz k materiálu střešní krytiny nad garáží řekl: „Tu lepenku mi tam nedávejte, ta nic nevydrží, dejte mi tam ten titanzinek, ten je na věky a prý se nemusí ani natírat.“ Od té doby jsem se s podobným názorem setkal ještě několikrát.

Nechci se pouštět do srovnávání materiálů, ale chtěl bych se trochu zastavit nad názorem na zmíněný titanzinkový plech.

Pokud se zaměříme na titanzinek jako na materiál, tak lze souhlasit s tím, že je to materiál s velkou životností, nenáročný na údržbu a cenově konkurence schopný. Ovšem i zde je nutné připomenout, že existuje mnoho výrobců a dodavatelů, kteří dodávají na trh méně či více kvalitní materiál.

Avšak podstatný vliv na životnost materiálu má jeho zabudování do konstrukce. Špatný návrh skladby může dobu životnosti zkrátit na minimum.

To je také případ jedné střešní konstrukce, kterou jsem měl možnost vidět. Jedná se o plochou střechu na novostavbě sloužící jako hospodářské stavení. Jde o jednoplášťovou střešní konstrukci s krytinou z titanzinkového plechu, jenž byla odseparována od podkladní betonové vrstvy volně položenou asfaltovou nepískovanou lepenkou.

Fotografie dokumentují stav střešní krytiny po dvou letech od realizace stavby. Je z nich patrné, že došlo k rozsáhlé korozi plechu projevující se jednak malými bodovými otvory (foto 2-5) a jednak rozsáhlými „skvrnami“, kde je v podstatě hmota plechu přeměněna v jemný prášek (foto 6-8 – Po odkrytí vrchní vrstvy zkorodovaného plechu je patrná vrstva bílého prášku, která kompletně zakrývá i černou barvu separační lepenky; je zde dobře znatelná i velikost hmoty vzniklé z plechu tl. cca 1 mm). Po důkladnější prohlídce bylo patrné, že jsou poruchy situovány zejména nad spoje v separační lepence. Po prohlídce střechy a rozboru skladby bylo zřejmé, že korozi plechové krytiny způsobuje difundující vodní pára hromadící se pod plechem, kam prochází právě skrz spoje v separační lepence. Ta při své cestě transportuje částečky z betonových vrstev ve skladbě až k titanzinkovému plechu, a tím způsobuje výše zmíněnou korozi. Tento druh koroze se nazývá „bílá koroze“ a je způsoben stykem titanzikového plechu se silikátovými materiály (beton apod.). V našem případě byl problém prohlouben také použitím méně kvalitního plechu, jenž celou záležitost ještě urychlil. Ale i kvalitní plech by v tomto případě vydržel pouze o něco málo déle a poté by také této korozi podlehl.

Po výše pospané záležitosti je zřejmé, že jednou z hlavních zásad při použití krytiny z titanzinkového plechu je vytvořit pod ní odvětrávanou mezeru, aby nemohlo docházet k hromadění vlhkosti přímo ve styku s vlastním plechem. Tuto mezeru je možné vytvořit např. separační difúzní folií s nakašírovanou polypropylénovou strukturovanou rohoží ve tvaru nopů výšky cca 8 mm.

Kromě zmíněné „bílé koroze“ se u titanzinku můžeme setkat také s pojmem „černá, neboli bitumenová koroze“. Ta je častá zejména u ukončujících plechových prvků na střeše s živičnou izolací. Způsobují ji zvláště oxidované asfaltové pásy, jenž jsou vyrobeny z ropy s velkým obsahem síry. Bitumen je např. při mrholení a dešti vyluhován z asfaltového pásu na titanzinkové oplechování, čímž způsobuje jeho korozi. Ovšem tím není řečeno, že tuto korozi způsobuje každý asfaltový pás. Na minimum je možnost jejího vzniku omezena např. u modifikovaných živičných materiálů s posypem vyrobených z ropy s minimálním obsahem síry.

Závěrem lze říci, že kvalitní titanzinkový plech je moderní materiál s mnoha přednostmi a výhodami, ale u kterého je hodně důležitý návrh celkové skladby zvláště z tepelně technického hlediska. Nelze zanedbat ani návrhové okrajové podmínky, zejména parametry vnitřního prostředí, jenž jsou nedílnou součástí správného návrhu skladby.
Podcenění návrhu může totiž vést k fatální chybě vedoucí k rychlému konci tohoto materiálu.