Stavební světelná technika a stavební rozvoj našich měst v kontextu naší a evropské normalizace (I.

Jedním z nezanedbatelných požadavků na stavby z hlediska stavební fyziky je světelná technika. V současné době došlo či dochází ke změnám legislativy v oblasti stavebnictví. Nedávno byl změněn Stavební zákon, celostátní vyhláška o technických požadavcích na stavby a je připravována i změna pražské vyhlášky. Kromě toho byl zahájen proces vzniku evropské normy zabývající se denním osvětlením a prosluněním budov. Zajímal nás názor odborníka v dané věci, a proto redakce portálu izolace.cz oslovila doc. Kaňku a požádala ho o rozhovor. Doc. Ing. Jan Kaňka, Ph.D. působí na katedře konstrukcí pozemních staveb stavební fakulty ČVUT v Praze. Je zpracovatelem českých technických norem v oblasti stavební světelné techniky a soudním znalcem v tomto oboru.

V souvislosti s přípravou nových stavebních standardů si někteří účastníci stavebního řízení stěžují, že naše stavební legislativa je příliš složitá a nepřehledná. Tvrdí, že její byrokratické uplatňování škodí stavebnímu rozvoji našich měst, a proto by měla být tato legislativa zrušena a nahrazena jenom obecnými standardy. Sdílíte také tento názor?

Nemohu tu dávat soudy o celé stavební legislativě, protože moje zkušenost projektanta s touto legislativou je už asi třicet let stará. Později jsem se specializoval na stavební světelnou techniku, která zahrnuje problematiku denního osvětlení a proslunění budov. Bavme se proto raději jen o tom. Denní osvětlení a oslunění budov se učí na všech stavebních vysokých školách. Postup navrhování a posuzování v jeho nejjednodušší podobě ale zvládají i naši kolegové se středním vzděláním. Neexistují žádné cechy či akreditace, které by v takové činnosti komukoli bránily. Máme jen dvě základní technické normy: v normě o obytných budovách několik článků o proslunění bytů a normu o minimálních požadavcích na denní osvětlení. Ostatní normy jen upřesňují požadavky na osvětlení pro jednotlivé typy staveb nebo sjednocují postup výpočtu oslunění. Nemyslím si, že v našem oboru je legislativa složitá.

Nemáte ale v plánu nějaké nové normy vydávat?

Nemáme. Ministerstvo pro místní rozvoj před lety navrhovalo vypracovat také normu na proslunění budov pro výchovu a vzdělávání dětí a mládeže. Ukázalo se však, že o takovou regulaci není ze strany zdravotníků a odborníků na výchovu mládeže zájem. Ačkoli jsem byl tehdy z projednávání zklamán, dnes vím, že nevydání takové normy bylo dobré rozhodnutí. Dorazila populační vlna dětí Husákových dětí a při nelehké volbě mezi neprosluněnou školkou a žádnou školkou jsme často rádi, když můžeme zvolit tu první možnost. Domnívám se, že tvorba technických předpisů je uměním možného, nikoli prosazováním nějakých ideálních představ. Jako zpracovatel světelně technických norem mohu garantovat, že v této oblasti ÚNMZ nevydává normy bezúčelně, ale vždy jen tehdy, ukáže-li se skutečná potřeba regulace.

Je ale vůbec třeba regulovat závaznými předpisy takové věci, jako je denní osvětlení a oslunění budov? Vždyť přeci každý architekt chápe význam těchto věcí a sám je ve své práci uplatňuje.

Velmi doufám, že ano. Architekt jako zpracovatel projektu ale nemá v procesu přípravy stavby zcela svobodné postavení. Pracuje pro investora, nejčastěji pro realitní agenturu, která ho platí. Chce-li architekt dostat další zakázku, musí se snažit požadavkům realitní agentury vyhovět.

Realitní agentura má přeci také zájem, aby stavba byla funkční a poskytovala svým uživatelům nezbytný komfort.

Realitní agentura má především zájem a povinnost vydělat peníze. To neříkám nijak pejorativně. Vydělat peníze je práce realitní agentury a vydělané peníze jsou měřítkem jejího úspěchu. Tuzemské i zahraniční realitní společnosti chválabohu do našich měst investují, poskytují stavebním firmám práci, ale přirozeně očekávají, že také peníze vydělají. Že požadavky světelné techniky v konkrétních případech stanovují limity stavební aktivity a tím i limitují práci architekta a zisk investora – to nepopírám. Avšak chrání se tím zájem uživatelů projektované stavby i zájem uživatelů zastíněných okolních staveb.

Nebylo by lépe ponechat tyto věci působení trhu? Není to tak, že budovy s málo osvětlenými a neprosluněnými byty nebudou mít ekonomický úspěch? Prostě si takové byty nebudou lidé kupovat.

Neprosluněné a neosvětlené byty nepochybně škodí zdraví. Problém je v tom, že budovy jsou předměty dlouhodobé spotřeby. Působení prostředí v bytech (ale i na pracovištích a všude, kde pobyt lidí je trvalý) se projeví až po dlouhé době užívání a případná zdravotní poškození jsou nevratná. Případná říkám proto, že ne všichni lidé jsou na působení jakéhokoli faktoru životního prostředí stejně citliví, čímž se hodnocení těchto věcí dále komplikuje. (Všimněte si prosím, že navzdory takto složité realitě je stávající regulace podle příslušných našich technických norem relativně jednoduchá.) Povědomí o významu denního světla pro zdravé bydlení není velké a malá je i odpovědnost velké části populace k vlastnímu zdraví, zvláště když se jedná o působení s dlouhodobým účinkem. Lidé kouří a pijí alkohol, přestože škodlivost těchto věcí je dnes zcela zřejmá. Proč by se tedy nenastěhovali do tmavého bytu, když bude mít pro ně takový byt cenovou či jinou výhodu? Navíc uživatelé stávajících bytů jsou již nastěhováni a jistě se jim nebude líbit, budou-li novou budovou zastíněni.

Takže pojistkou proti nesprávným řešením je stavební úřad?

Ano, domnívám se, že ochranná role státní správy je zde nezastupitelná. Je to obdobné jako s dovezeným vepřovým obsahujícím antibiotika. Lidé nebezpečnost konzumace takového zboží sami nepoznají, protože poškození zdraví se neprojeví okamžitě, ale až za dlouhou dobu. Proto máme Státní veterinární inspekci. Odhalené závadné maso se odveze do kafilerie, ale co s již postavenými závadnými budovami? Proto musí být kontrola předběžná už ve stadiu přípravy stavby. Státní správa si ale nemůže při výkonu dohledu počínat svévolně. Její zásahy musí být v souladu se stavební legislativou. Stavební úřad je tak spojencem architekta a stavební legislativa je pro něj nástrojem k dosažení potřebné kvality projektované stavby. Pokud někteří projektanti vnímají stavební legislativu a územní či stavební řízení jen jako překážku své práce, pak se míjejí se svou profesí a měli by se raději věnovat něčemu jinému.

Co ale, jestliže jsou stavební předpisy zastaralé? Z praxe je známo mnoho případů, kdy předpisy působí kontraproduktivně a brání užitečné výstavbě. Někteří dokonce tvrdí, že jejich tvorba není spojena s dostatečně demokratickým postupem.

Přizpůsobování stavebních předpisů novým podmínkám výstavby měst se děje při každé jejich novelizaci. Vždy ale po důkladné analýze a jako kolektivní řešení. Každá připravovaná norma nebo její novela se projednává v Technické normalizační komisi (TNK). To je dobrovolné sdružení neplacených odborníků, které je autorem příslušné normy. Zpracovatel jen koordinuje tuto činnost. Plán připravovaných norem je zveřejňován ve věstníku ÚNMZ a k přípravě normy se může připojit kdokoli buď prostřednictvím TNK nebo prostřednictvím zpracovatele normy, který je povinen poskytnout zájemci potřebné podklady. Mohou se účastnit architekti, realitní agentury, obchodní kruhy, jednotlivci i občanská sdružení. Tvorba norem je tak demokratická, jak to jen povaha věci a organizační možnosti dovolí. Skutečností ale také je, že o technických řešeních stejně tak jako o fyzikálních zákonech nelze hlasovat. Je nutno záměr normy pochopit a o jejím textu se navzájem přesvědčit. To je důvod, proč dobré technické předpisy nemohou vznikat hlasováním ve sněmovnách, ale vždy by měly být výsledkem diskuse odborné veřejnosti.

Snad by bylo možné požadavky na denní osvětlení zmírnit tím, že by se vyžadovaly jen u některých obytných místností bytu tak, jak je tomu u požadavků na proslunění. Vždyť přeci v ložnicích se lidé v denní době ani nevyskytují. V každém bytě by snad stačilo osvětlit jen jednu místnost jako pracoviště.

Naše technická norma o obytných budovách nerozlišuje ložnice od obývacích pokojů. Zná jenom termín obytná místnost. A dělá dobře, protože účel místnosti v bytě vymezí vždy až jeho uživatel. Ložnice, kterou lidé v produktivním věku používají jen ke spaní, by skutečně nemusela být příliš osvětlená denním světlem. Kdo ale zabrání tomu, aby v této místnosti byl zřízen dětský pokoj nebo aby v ní byl ubytován starý či nemocný člen rodiny? Předpovědi populačního vývoje dnes hrozí zvyšováním podílu starých lidí. Z nich významná část bude na pobyt ve svém obytném prostředí zcela odkázána. Představa bytu jako místa pro přespání lidí, kteří přes den tráví čas v zaměstnání a víkendy aktivně v přírodě nebo na kulturních akcích, je odtržená od reality skutečného života.

Někdy je kritizováno, že požadavky na proslunění se plní formálně například jen šikmým osazením okna. Není to příznak nějaké špatné funkce stavebního předpisu?

V požadavku na proslunění jde o to, aby sluneční záření vnikalo do místnosti v dostatečně širokém svazku. Z tohoto hlediska měly předpisy svůj vývoj, který postupně směřoval ke zjednodušení. Nejdříve se prokazovalo, že svazek paprsků je alespoň 200 mm široký, potom se zavedl neefektivní úhel dopadu slunečních paprsků 30° pro obyčejné domy a 20° pro objekty hromadné bytové výstavby. Nakonec se tento úhel sjednotil na hodnotě 25°. Natočením průčelí objektu více k jihu se posune i hranice vymezená úhlem neefektivního dopadu a tímto způsobem skutečně lze docílit lepšího proslunění místnosti. Naproti tomu jen šikmým osazením okna do otvoru v obvodovém plášti se nezlepší nic, a proto to nenavrhuji. Jestliže však někdo chce ode mne takový návrh posoudit, musím to schválit, protože v příslušném článku normy máme formulaci informující, že úhel 25° se měří či vynáší „od roviny okna“. Až se bude norma novelizovat, bylo by vhodné, aby se do ní napsalo: „od roviny průčelí“ nebo něco, co by lépe vystihlo původní záměr autorů. Jedná se o formulaci, kterou někteří až příliš chytří projektanti zneužívají.

Takže přeci jen chyba, která je třeba opravit?

Obecně problém spočívá ve sklonu naší veřejnosti prokazovat splnění požadavků nikoli technicky s elementární logikou, ale právnicky lingvistickým rozborem. V textu jednotlivých článků se formálně hledá cesta, jak prosadit určitý zájem. Je to asi proto, že při případném sporu nakonec ten právní pohled vždy převáží. Vydavatel předpisu aby pak novelami jen lepil díry, které mu chytří uživatelé předpisu při bezohledném prosazování svých zájmů do textu článků vyvrtají. To může být také jednou z příčin narůstající složitosti naší legislativy. Myslíte si ale, že k jakýmkoli jiným stavebním standardům, zjednodušeným a tedy s dírami již připravenými, se naše technická i netechnická veřejnost postaví odpovědněji? V některých zemích západní Evropy s dlouholetou nepřerušenou demokratickou tradicí a s protestantskou ukázněností je situace jiná. Demokracie předpokládá jistou míru tolerance a ohleduplnosti zájmům druhých. Proto je v těchto zemích jiné i právní povědomí a stavební předpisy zde snad mohou být jednodušší a méně obsažné. U nás jakýkoli nešvar, který výslovně předpisem nezakážete, se bude tropit hromadně.

Vzájemné vazby států Evropské unie se posilují i sjednocováním technických předpisů. Jaký je stav na tomto poli ve stavební světelné technice?

V rámci Evropské komise pro normalizaci (CEN) pracuje skupina WG 11, která se o stavební světelnou techniku stará. Podle zpráv, které o tom mám, je v ohnisku jejího zájmu jak denní osvětlení, tak i proslunění budov. Výstupy z této pracovní skupiny se mi zpočátku zdály být mírně chaotické, ale dnes to vypadá, že se skupina nějakého kolektivně přijatelného výsledku nakonec přeci jen dobere. Takový výsledek pak všechny členské státy povinně převezmou do své legislativy a dosud platné národní technické normy, které by byly v rozporu s normou evropskou, budou zrušeny.

Myslíte, že to bude dobře nebo špatně?

Jistě bude dobré, sjednotí-li se v Evropě světelně technická kritéria, metodiky měření a postupy výpočtu. Budeme pak všichni měřit, počítat a hodnotit stejné veličiny. Domnívám se ale, že stanovení limitů by mělo zůstat v pravomoci jednotlivých regionů. Už jsem se zmínil o tom, že tvorba technických předpisů je uměním možného. Stanovení limitu je vždy kompromisem mezi snahou o co nejlepší řešení a mezi technickými, ekonomickými, kulturně společenskými a jinými možnostmi společnosti naplnění limitu zajišťovat. A tyto možnosti jsou v různých regionech odlišné. Například o různém právním povědomí jsem právě mluvil. Ve stavební světelné technice je navíc nutno vzít v úvahu i odlišné klimatické poměry v různých částech našeho kontinentu. Tvorba světelně technických norem pro celou Evropu je proto obtížná, a i když úvahy příslušné pracovní skupiny se zejména v otázce proslunění velmi blíží našemu způsobu posuzování, mám stále obavy o kvalitu případného konečného výstupu z tohoto snažení. Jeden můj slovenský kolega se zlobí kvůli destrukci světelně technických předpisů, která u nich údajně pod tlakem realitních společností probíhá. Utěšuje se ale, že i málo kvalitní evropská norma bude lepší, než žádná norma národní. Já jsem jiného názoru. V naší zemi je třeba zachovat stávající dobrou úroveň světelně technické regulace výstavby. Jen tak totiž budeme moci evropslou normu doplnit a zachovat dostatečnou kvalitu osvětlení a oslunění, která je v našich zemích běžná déle, než si vůbec uvědomujeme. Například předválečná bloková zástavba. Přestože byly tyto domy stavěny v době, kdy současné požadavky na osvětlení a oslunění ještě nikdo neznal, je ve většině bytů těchto domů denní osvětelní i oslunění vyhovující dle současných požadavků nebo se jim velmi blíží.

(zdroj www.mapy.cz)

Bloková zástavba z pražských Vršovic dosud nedotčená vysokými nástavbami a vysokou zástavbou uvnitř bloků

Konec první části rozhovoru. Dokončení rozhovoru bude uveřejněno za 14 dní.